Svatá Barbora v tradicích: Co naši předkové v tento den dělali?

Svátek svaté Barbory každoročně připadá na 4. prosince a souvisí s ním různé legendy a také tradice. Co zůstalo jako stopa v českých lidových zvycích?

Historie svaté Barbory

Svatá Barbora je patronkou horníků, dělostřelců, věží a chrání před náhlou smrtí. Legenda říká, že svatá Barbora je také patronkou týraných a opuštěných dětí. Kdo ale byla ta žena? Podle legendy byla Barbora krásnou a vzdělanou dívkou, která žila ve na přelomu 3. a 4. století v oblasti dnešního Turecka. Otcem měl být pohanský vládce Dioskuros. Dívku nechal uvěznit ve věži, aby ji chránil před křesťanským světem. Barbora se o víře dozvěděla, tajně se nechala pokřtít a rozhodla se zasvětit svůj život Bohu. Když se to její otec dozvěděl, nechal ji krutě mučit a nakonec ji i sám popravil. Po její smrti ho údajně zabil blesk, což je symbolické spojení s dělostřelci a ochrannými modlitbami proti bouřím.

Barbora byla pro svou statečnost a víru později prohlášena za svatou. Dříve stávaly sošky sv. Barbory ve vesnicích, aby symbolizovaly vše dobré. Chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, zapsaný na seznamu UNESCO, je jednou z nejvýznamnějších památek v Čechách zasvěcených této světici. Symbolizuje úctu, kterou si svatá Barbora získala v českých zemích.

Tradiční oslavy svaté Barbory v Čechách

Svatá Barbora má v českých zemích dlouhou tradici, která se váže jak ke křesťanským i lidovým zvykům. A které to jsou?

Řezání „barborek“

Tradičně si lidé na svátek svaté Barbory uřezávají větvičky třešní, jabloní nebo jiných ovocných stromů, které se dávají do vázy s vodou. Dříve se to provádělo už za svítání. Když dívka chtěla vědět který chlapec si ji namluví, pojmenovala po chlapcích větvičky. Pak už jen čekala, která větvička rozkvete.

Pokud větvičky vykvetou do Štědrého dne, je to považováno za symbol štěstí a naděje. Říkávalo se, že kolikátý den větvičky rozkvetou, bude příslušný měsíc nešťastnějším, případně nejúrodnějším.

Barborky – dívky v bílém

Podobně jako svatý Mikuláš, chodily kdysi po vesnicích Barborky. Jednalo se o dívky nebo vdané ženy oblečené v bílém, do bílých šatů, rouch či prostěradel, většinou přepásaných rudou stuhou, rozpustily si vlasy a zčesaly si je přes obličej. Někde mívaly dokonce obličej posypaný moukouNa hlavách nosily zelené věnce, zvonečky nebo různé korunky. Přes obličej mohly mít i bílý závoj. Hodným dětem rozdávaly ovoce a sladkosti a symbolicky trestaly ty zlobivé. Mumlaly: „Modli se, modli se“. Z toho pak vznikla zkomolenina „mulisy, mulisy“. Podle legendy barborky na zem sesílal svatý Petr z nebe po zlatém provaze.

Tento zvyk již dnes není příliš běžný, ale v některých regionech je stále udržován. V některých rodinách se zvyk trochu proměnil a děti si 3. prosince například za okno dávají punčochu (jinde zase talířek), aby do ní dostaly nějakou malou dobrotu.

Mše a patronát horníků

V oblastech s hornickou tradicí, jako je Ostravsko nebo Kladensko, je svatá Barbora uctívána jako patronka horníků. Na její svátek se často pořádají mše a slavnosti, které připomínají její ochranu a spojení s těžkou prací v podzemí. S tím souvisí také „Barborčino světlo”, se kterým bývá zobrazována. Pochodeň (kahan) používají horníci k zahnání neštěstí a smrti v dolech.

Zdroj:
Alena Vondrušková, Český lidový a církevní rok, MOBA, 2015 
Milada Motlová, Český rok od jara do zimy, Fortuna Libri, 2010