Vnitřní kritik: nepřítel nebo rádce?

Kde se vzal ten hlas, který nám pravidelně našeptáva, že děláme něco zcela špatně? Kritizujeme sami sebe a dostáváme kritiku i zvenčí. Když nás někdo kritizuje, můžeme se cítit napadení nebo ohrožení, ne vždy je to konstruktivní, ne vždy to pomáhá. Jak podávat kritiku a jak ji přijímat? O kritice ve vztazích jsem si povídala s Viliamem Kurucem, poradcem a terapeutem v psychoterapeutické poradně viliamkuruc.cz žijícím v Praze.

Proč jsme tak kritičtí? 

Ne všichni jsme na sebe kritičtí. Někteří z nás by dokonce měli užitek z vyšší míry sebereflexe. Pravděpodobně ale nepatří mezi ty, které toto téma zaujme. Mluvím k těm, kteří trpí přehnanou sebekritikou a výčitkami vůči sobě. Toxická sebekritika nám může znemožnit být aktivní, těšit se ze svého konání a být sám se sebou v míru. 

Je několik způsobů jak o vnitřním kritikovi mluvit. Freud ho nazval superegem. Superego jsou zvnitřněná pravidla, které jsme převzali z okolí, zejména od rodičů. Nevnímám to tak, že superego obsahuje jen příkazy a přesvědčení, kterých se musíme teď zbavit. V mnoha ohledech má užitečnou orientační funkci. Nicméně, převzali jsme mnoho plevele, který s tím, jací jsme ve své přirozenosti, nemá dnes už vůbec nic společné. Některé kritice a nárokům jednoduše nemůžeme dostát, aniž bychom popřeli svoji přirozenost, což se mnohým z nás stejně daří. Pochopitelně vzniká pnutí, které pociťujeme uvnitř.

Proč tak těžce snášíme kritiku zvenčí? 

Protože naše zkušenosti s autoritou byly téměř jistě zraňující. Kde je kritika, tam někdo je, nebo se staví do role autority, i když jen přechodně. Kritika nastoluje vztah autorita verzus já, což je situace, kde jsem byl zraňován a já se chci zranění vyhnout. Potíž s vnitřním kritikem je, že od něj nelze utéct, protože je ve mně, takže trpím neustále.

Zdá se mi, že v mnoha případech, kdy lidé prožívají pocit viny, je ta hlavní emoce, která je pod ním, i když není vnímaná, strach z odmítnutí. Dítě, které se tváři provinile, čeká, jak rodič zareaguje. V případě, že rodič reaguje odmítavě ne ke skutku, ale k jeho osobnosti, k pocitu viny se přídá i pocit odmítnutí. Vnímám to tak, že strach z odmítnutí je něco, co prožívá většina z nás. Nejsme schopni vnímat kritiku jako vztahující se ke skutku. Překládáme si jí jako odmítnutí nás samotných, a to je důvod, proč se kritiky tak bojíme. 

Je podle tebe kritika někdy namístě? Jak kritizovat správně?

Poprvé, když kritizuji, vždy se stavím do role autority. Měl bych si být vědom, jestli mi tato role náleží a z jaké motivace ji na sebe přebírám. Kritiku bychom neměli využívat jako nástroj na bránění si svých hranic, nebo uspokojení svých potřeb. Na to existují adekvátnější nástroje, jako je vyjádření svých potřeb, odmítnutí něčeho, vyjádření žádosti nebo prosby. V případě, že jsou naše hranice překračovány a žádosti o jejich respektování nereflektovány, může být namístě i odejít, nebo ze situace utéct.

Kritika nás může být namístě, když nedostáváme svým povinnostem. Zejména v práci jsou často jasně stanoveny nároky, kterým je potřeba dostát, za kterých plnění jsem placen. Je ale lepší i z pozice pracovní autority poskytnout místo kritiku zpětnou vazbu. Rozdíl je, že zpětnou vazbu nedávám z pozice autority, ale jako rovný rovnému a nesoudím. To jejímu příjemci pomůže nevnímat ji jako ohrožující. Umožní mu nejít automaticky do obrany, ale zamyslet se nad tím, co bylo řečeno. 

Mnozí z nás vděčí naším nejlepším přátelům za to, že nám otevřeli oči k chování, ke kterému jsme byli slepí a umožnili nám růst. Kritiku od dobrého přítele bychom proto měli zvážit a i když s ní vnitřně nesouhlasíme a poděkovat. Naši přátelé nebo rodina kritikou riskují hodně – to, že se na ně budeme zlobit, že ukončíme přátelství, že na ně zaútočíme. Dobrá kritika je pro příjemce dar. Když jsem někomu blízký jako jeho nejlepší přítel, nebo milující rodina, jsou i situace, kde je i moje morální povinnost ji poskytnout. Měl bych ale vidět své motivace jasně. Neměl bych si jenom nalhávat, že jde o dobro druhého, mělo by tomu tak doopravdy být. Ideální je nemluvit v rozčílení, ale někdy to jinak neumíme a je dobré nevyčítat si své limity. Nemusíme to umět, můžeme se to učit. 

Když poskytujeme konstruktivní kritiku, nebo zpětnou vazbu, reakci na ni nemáme v rukou. Ponecháváme druhému svobodu zareagovat. Je dobré vědět, že i sebelepší forma kritiky může vyvolat silně negativní reakci, když se dotýká citlivých témat. A může překvapit, že banální témata vyvolají silnou emoční reakci. Například kritika manžela, že se i přes domluvu nedostatečně podílí na chodu domácnosti se může dotýkat mnohem hlubších rovin psychiky, než se zdá. Například to nabourává jeho představu o tom, kdo je muž a kdo je žena, může ho to znejišťovat v sebepojetí a identitě. Přeskládání vnitřních přesvědčení a sebeidentity je zdlouhavý proces, proto je i v banálních věcech nutno počítat, že odezva může chvíli trvat. Pro ty, kteří jsou z tradičního prostředí může trvat léta, než procitnou a akceptují, že jejich partnerka to chce jinak.

Jak poznáme, ze nejsme na sebe příliš hodní nebo naopak, až moc přísní? 

Pocity viny jsou užitečné pro orientaci, ať už jsou adekvátní, nebo nikoliv. Není přijemné je prožívat, ale potřebujeme je. Vina, jak jí rozumím, je přestupek proti pravidlům, které vědomě nebo nevědomě akceptuji. V mém porozumění světa existuje přirozená morálka. Ne tedy jen něco násilného zvenčí, co naši předkové “zavedli”, abychom jeden druhého nepozabíjeli. Morálné jednání je přirozeným dopadem psychické zralosti. I v morálce se potřebujeme vyvíjet. Nacistická morálka, nebo otroctví jsou přežitkem. Není to něco, na čem dnes chceme stavět svět. Poměrně dost lidí je dnes eticky dostatečně zralých, aby vnímali, že vraždit není v pořádku. Ani když cítíme velký vztek. Když překročím hranice přirozené morálky, do které jsem již dozrál, cítit vinu je namístě. Je potřebná pro orientaci. Můžeme následně zjednat nápravu, anebo, když to nejde, alespoň se omluvit a nést následky našeho jednání.

Někdy se můžeme stydět a vnitřně si vyčítat, že se chováme nezrale, že nejsme tam, kde bychom se rádi viděli. Ten pocit je užitečný pro nás i pro společnost, orientuje nás v tom, že naše způsoby zvládání situací mají ještě potřebu dozrát. Nedokážeme-li přijmout svojí nezralost, prožívání pocitu viny se může stát toxické. Jestliže konáme nezrale, protože to neumíme jinak, potřebujeme nejdříve najít soucit k sobě a hledat způsoby, jak uzdravit svá emoční zranění, která k tomuto jednání vedou. Neztratit se v pocitu zahanbení.

Existuje způsob, jak se s vnitřním kritikem efektivně dohodnout?

Když mluvíme o vnitřním kritikovi jako superegu, jako o části, která srovnává naše jednání s vnitřními nároky, pak to možné není.

Rolí vnitřního kritika není sjednávat kompromisy. To, co ale udělat můžeme, je sesadit ho z místa velitele na místo rádce. To znamená, že v nás je část, kde jsme svobodní se rozhodovat, včetně toho, jestli posudek vnitřního kritika zohledníme při jednotlivých činech, anebo ho jen vyslechneme, ale rozhodneme se jinak. 

Tuto dovednost většinout nerozvineme najednou. Máme však schopnost uvažovat nad zvnitřněnými pravidly a rozhodovat se, jestli jsou k prospěchu nám i společnosti. Čím rozvinutější úroveň etické zralosti, tím bohatší je množina, kterou zahrnujeme do svého uvažování. “Z cizího krev neteče” je uvažování člověka, který není schopen vnímat sounáležitost mimo „své lidi“. 

Jakou máš zkušenost s klienty – dá se to naučit, správně kritiku podávat a také ji vědět přijímat?

Vnitřní kritik je časté téma mých klientů. Je zajímavé, že ne vždy jsou si vědomi, že v sobě neúměrně přísného Kritika vůbec mají. Pak jsou neúměrně kritičtí k ostatním. Například klient je nespokojen s manželkou. Má na ní vysoké požadavky, kterým ona není schopná dostát a selhává. Co nevidí je, že má stejně neúměrně požadavky sám i k sobě a nedělají mu dobře. Tyto přehnané požadavky považuje za normální. Prvním krokem je tedy uvědomit si, že trpím pod vnitřním kritikem. 

Je proto výhodou, když někdo již přichází s tím, že ho vnitřní kritik trápí, protože je už zviditelněný. Dalším krokem je uvědomit si, co svojí snahou, zavděčit se vnitřnímu kritikovi, chci dosáhnout. Téměř bez výjimky chceme dosáhnout lásku a přijetí. Být tedy přehnaně kritický na druhé nebo na sebe, je v podstatě strategie jak se cítit milován. Není to na pohled viditelné a některým se do toho nechce, protože je těžké připustit, že jsou zranitelní. Když člověk skutečně procítí a zjistí, jak hladoví po lásce, dovede být následně dost kreativní na to, aby našel, co potřebuje. Má odvahu se ptát, požádat o pomoct nebo o laskavost.

Při učení přijímat vnější kritiku, postupuji s klienty podobně jako při práci s vnitřním kritikem. Pomáhám jim nabýt dovednost si kritiku vyslechnout, zvážit a rozhodnout se podle sebe. Hledám s nimi to, co jim brání si kritiku nebrat jako útok na sebe a na svou osobnost. 

Co se týče dávání kritiky, většina mých klientů má mnohem větší zájem naučit se bránit své hranice a komunikovat své potřeby. Kritika jako dar druhému pro ně není prioritou. A je to tak v pořádku. Když se klient naučí komunikovat své potřeby a bránit si své hranice, je pro něj snažší věnovat pozornost druhým a naučí se poskytovat i zpětnou vazbu. Není to přímočará cesta. Náležitosti dobré kritiky se dají jednoduše popsat, je však mnohem těžší je naplnit. Pro většinu z klientů je to cesta formou pokus-omyl. Povzbuzuji je v tom, ať to zkouší i přesto, že budou někdy přehnaně kritičtí, pasivně-agresivní nebo manipulativní. Ti, kteří nás mají rádi, nám často naše přešlapy odpustí.

BIO

Viliam Kuruc je poradce a terapeut v psychoterapeutické poradně viliamkuruc.cz. Viliam je Slovák, který pracoval 15 let jako manažerský konzultant a vedl týmy v strategických projektech. Dnes žije v Čechách a pomáhá svým klientům také online.