Od roku 1992 se slaví 10. října Světový den duševního zdraví. Velkým narušitelem duševního zdraví může být stres. Akutní může být užitečný, protože může zvyšovat naši odolnost, ale chronický je vždycky toxický. Jak zmiňuje psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Milovat nestačí, chronický stres má přímý dopad na stárnutí našich buněk a je prokazatelně příčinou mnoha nemocí.

psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Milovat nestačí
Psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Milovat nestačí

Souvislost mezi stavem psychiky a tělesna, neboli psychosomatika, je dnes známá, i když jí stále není věnován dostatek pozornosti. V roce 1992 Světová federace pro duševní zdraví iniciovala oslavu duševního zdraví, která připadla na 10. října.

Co je jejím cílem? Má poukázat na duševní poruchy, které mají negativní vliv na kvalitu života stále větší části populace. Jednou z prokazatelných příčin těchto nemocí je chronický stres. Tedy ten, který probíhá dlouhodobě.

„Stres bývá akutní nebo chronický. Akutní může naši odolnost posílit, a to v případě, že jsme situaci zvládli, což podpoří víru v naše schopnosti. Navíc jsme trochu posunuli svou komfortní zónu a získali pro příště nový postup, co v podobných situacích dělat,“ popisuje psycholožka Šárka Miková, autorka teorie osobnosti nazvané Teorie typů. „Chronický stres je ale vždy toxický. Negativně ovlivňuje nejen naši psychiku, ale má přímý dopad na stárnutí našich buněk. Řada výzkumů prokázala, že stojí za propuknutím mnoha nemocí.“

Jak poznáte, že jste v chronickém stresu?

Lehce vás něco vykolejí? Trvá vám déle, než se uklidníte? Ovládáte emoce hůř než dříve? Důvodem bude nejspíš to, že nervová soustava přestala správně fungovat. Je obvyklé, že procesy zklidnění automaticky naběhnou do několika minut poté, co jsme zjistili, že nejsme bezprostředně ohroženi.

„V chronickém stresu se do úplného klidu dostat nedokážeme. Jsme neustále ve stavu nabuzení a očekáváme hrozby. Naše buňky jedou v režimu vysoké spotřeby energie a rychle se vyčerpávají. A po určité době přestanou mít schopnost regenerovat. Přepnou se do stavu stáří a onemocníme,“ vysvětluje autorka knihy Milovat nestačí.

Pracujete se stresem, ale nezlepšuje se to? Třeba neznáte svůj stresor

Možná už jste se pokusili se stresem něco dělat – situaci prodýcháte, počítáte do deseti, koukáte se chvíli oknem do zeleně. Přesto se váš stav nezlepšuje.

„Uvedené postupy totiž fungují na uklidnění emocí a zvládnutí akutního stresu. Dlouhodobě jsou to ale jen záplaty, které neřeší váš chronický stres – pocit tlaku, přetížení, úzkosti nebo deprese.“

Ani strategie vedoucí k dlouhodobějšímu uklidnění, jako jsou dechová cvičení, jóga nebo procházky v přírodě, ale nemusí pro odstranění chronického stresu stačit. Existuje totiž mnoho faktorů, které jako stresující nevnímáme, ale přitom nám nedělají dobře.

„Často si neuvědomujeme, že nás něco stresuje, protože jiné lidi to nestresuje. A právě srovnávání s ostatními může náš stav ještě zhoršit – říkáme si, že snad nejsme normální, když jiní to v pohodě zvládají. Stresujeme sami sebe pochybnostmi o sobě, svých schopnostech, neřkuli osobní identitě jako takové,“ objasňuje Šárka Miková. „Co tedy může být příčinou našeho stresu? Prostředí nebo situace, v nichž se necítíme z různých důvodů komfortně. Pokud se dějí občas, zvládneme to a možná posílíme svou odolnost. Jestliže se dějí často nebo musíme dlouhodobě fungovat v prostředí, které nás neustále tlačí někam, co pro nás není přirozené, dříve nebo později se dostaneme do chronického stresu.“

stres
Stres je všudypřítomný, tomu chronickému se potřebujeme bránit

Různé lidi stresují různé věci. Najdete se?

Některé dlouhodobé stresory jsou univerzální, např. trvalá péče o dlouhodobě nemocného blízkého člověka, existenciální nejistota, trauma z dětství aj. Existuje ale mnoho stresorů, které se naprosto liší u různých typů osobnosti (dle Teorie typů). Uvedené projevy jsou pouze příklady toho, jak rozdílné faktory mohou různým typům způsobovat nepříjemné pocity, potažmo stres.

  1. Lidé, jejichž mozek je vrozeně nastaven na stabilitu a předvídatelnost, těžko snášejí nejistotu, která je však pro dnešní dobu typická. Proto se na nové situace dobře připravují – zjišťují informace, vyhodnocují rizika, dělají plány a jejich záložní verze. Pak je ale stresuje, když nestíhají své plány, protože z nich neumí slevit. Nebo když nastane něco, s čím nepočítali.
  2. Oproti tomu lidé, jejichž mozek je nastaven na svobodu a bytí v přítomnosti, se tím, co bude a jak to dopadne, zvlášť nestresují. Spoléhají se na schopnost přečíst situaci v dané chvíli, přizpůsobit se jí a improvizovat. Stresuje je naopak prostředí, v němž převažují předem naplánované, velmi strukturované činnosti, jež nelze změnit a nejde před nimi utéct. Podobně je stresuje také nesvoboda – když nemají možnost volby a nemohou si dělat věci po svém.
  3. Lidem s potřebou kompetentnosti a zdokonalování taky vadí, že o sobě nemohou rozhodovat, nejvíc je ale stresují pocity neschopnosti – když něco neumí, nezvládají nebo něco nevyšlo, protože to dobře nepromysleli. Ještě o něco horší pro ně ovšem je, když je někdo jiný za nekompetentní považuje a veřejně na to poukazuje.
  4. Lidé s vrozenou potřebou harmonie vnímají jako ohrožující především narušení vztahové pohody. Dopředu se obávají, že druhému ublíží, když mu jen naznačí, co dělá špatně. Konflikty vidí v tom, co druzí považují za normální argumentační vyjasňování si názorů.

„Typově specifické jsou i další zdroje chronického stresu. Například introverti dlouhodobě trpí v prostředí, kde si nemohou dopředu věci rozmyslet nebo nemají prostor na odpočinek bez vyrušování okolními podněty. Nebo třeba lidé, kteří vnímají primárně celek, nikoliv jednotlivé části, mohou být přetíženi, pokud dlouhodobě musí pracovat s mnoha detaily nebo dělat opakovaně stále stejné činnosti.“

Jak předcházet chronickému stresu?

Existují samozřejmě univerzální strategie, jak proti chronickému stresu bojovat. Např. si vyhodnotit, co můžeme a co nemůžeme mít pod kontrolou, a zaměřit se hlavně na to, co můžeme ovlivnit a tím ostatním se tolik nestresovat.

„Určitě pomáhá, když využijeme energii našeho těla v akutním stresu k tomu, že situaci přijmeme jako výzvu, kterou můžeme zvládnout. Očistný proces pro naše tělo a mysl přináší samozřejmě nejen cvičení, zejména krátké intervalové ve vysoké intenzitě, ale i naopak hluboká relaxace,“ doporučuje psycholožka Šárka Miková a na závěr dodává. „Uvedené strategie však může být obtížné natrénovat, pokud si přitom neuvědomujete, jací jste, co je pro vás přirozené. A nezařídíte se v životě tak, abyste zdroje vašeho chronického stresu maximálně omezili. Zjistit svůj typ osobnosti můžete v knihách Teorie typů nebo na miniwebináři.“

Líbilo se? Dejte o článku vědět ostatním: