Střípky z Apeninského poloostrova (7)

Naše letní putování po Itálii se pomalu, ale jistě, chýlilo ke konci. S přítelkyní jsme dokončili objezd jezera Lago di Garda a vyrazili na sever do hor, a posléze zpět do vlasti. Ale nějaká dobrodružství nás přece jen ještě čekala. Aniž bychom to tušili…

V minulém dílu jsem popsal náš pobyt u Gardského jezera, jak se známé a oblíbené Lago di Garda v italštině jmenuje, zmínil jsem se o návštěvě „zmenšených Průhonic“ v podobě Parco Sigurta a o zastávce na půvabně úzkém výběžku Sirmione. Poté, co jsme si tato místa projeli nebo prošli, jsme zamířili autem na západní pobřeží Lago di Garda.

To je na rozdíl od pobřeží východního mnohem méně obydlené. Většina cesty spočívá v podstatě v tom, že máte nalevo od silnice strmé a skalnaté svahy, napravo vás dělí od blízké hladiny jezera pouze nízká kamenná svodidla. K tomu si připočtěte časté tunely, většinou jen hrubě vytesané díry do skály, převážně osvětlené. Jde o velice půvabnou záležitost, samozřejmě pokud neřídíte. Jako řidič se o silnici dělíte s auty plnými výletníků, autobusy, dodávky zavážející nedaleké hotely a samozřejmě – cyklisty. Abyste se pokochali výhledem na jezero, musíte využít některé z malých odpočívadel či plácků k parkování vedle hospůdek a hotýlků. Ty najdete na tomto břehu v ojedinělých shlucích pobřežních sídel.

Jako spolujezdec tedy máte rozhodně na co koukat. Takto příjemnou silničkou se dostanete zpět do malého letoviska Riva del Garda na severním okraji jezera. Můžete přitom zavzpomínat, jak jste se slzou v oku sledovali v „komunistické“ televizi ojedinělé přenosy písňových festivalů z tohoto místa. Ty se o přízeň „západní muziky“ chtivých diváků dělili ještě se známým San Remem.

Kdo vyráží z Rivy na sever severozápadním směrem (pardon, pane Hitchcocku), neměl by minout jeskyní vodopád ve Varone (Cascata del Varone). Zvlášť, pokud je mu horko. V nedalekém parku (zhruba 3 km) spojeném s malou botanickou zahradou si můžete za pár Euro koupit vstupenku a jít se nechat pokropit. Vystoupáte totiž do nevelkého jeskynního komplexu, kde mezi skalami padá dolů z řeky Magnone stometrový vodopád, nasvícený různobarevnými reflektory, aby se později vlil do Lago di Garda. Tento vodní úkaz můžete obdivovat z několika míst, přičemž pláštěnka a vodotěsný fotoaparát není vůbec od věci. Přeci jen, vodní tříšť je prevít a mohla by vám foťák rozbít.

Dostatečně osvěženi až na husí kůži jsme si dali cappuccino v malém občerstvení vedle vchodu a pokračovali dále na sever. Naším cílem bylo podhorské městečko Merano, kde jsme usoudili, že bychom mohli přespat. Cesta opět nebyla – jak už je v Itálii zvykem – nezajímavá, kdy by nebylo na co koukat. V podvečerním přesunu nám dělaly společnost okolní majestátné kopce.

Téměř se soumrakem jsme dorazili do lázeňského městečka Merano. V krásných kulisách i v létě zasněžených horských štítů zde žije zhruba 37 tisíc obyvatel. Spolu s návštěvníky tu mají k dispozici studené minerální, radioaktivní nebo fluoridové prameny, které prýští z hory San Vigilio. Vyléčit vám zde mohou respirační, srdeční a gynekologické choroby, záněty nebo bolesti. Kromě toho se můžete zajít podívat na měšťanské domy ze 14. století, zámek nebo gotickou katedrálu.

My jsme se zašli podívat, kde se nachází nejbližší kemp, protože tma byla už opravdu na spadnutí. Jeden takový jsme našli na jednom z kopců nad městem. Kemp byl situovaný s výhledem na město (jak jinak), přičemž jednotlivá stání pro karavany nebo stany byla na terasovitých plošinkách. Byl to jeden z nejluxusnějších kempů, který jsme v Itálii poznali, ať už co do výhledu nebo vybavení. Cena přitom nebyla oproti jiným kempům nijak vysoká – 33 Euro za dvě osoby, auto a stan. Jaký rozdíl mezi kempy s neútulnými a malými sprchami a podivnými lidmi, a to vše jen o 6 Euro levněji…

Po obvyklé proceduře v podobě stavby stanu, jsme se umyli a využili lákavou vodu místního bazénu. Bylo příjemné koupat se v ideálně teplé vodě a pozorovat přitom majestátní štíty hor nad sebou, pomalu, ale jistě se ztrácejícími v noční tmě.

Po koupeli jsme se usadili vedle bazénu na zahradní plastová, která na nás čekala opuštěná na perfektně sestřiženém trávníku. Sotva jsme rozbalili chléb a sýr, otevřeli víno, spustily se ukryté ostřikovače trávníku, kterých jsme si předtím nevšimli. Okamžitě nám bylo jasné, proč tu s námi nikdo v tak krásném večeru nesedí…

Zmoklí jsme honem přesunuly lehátka a všechny věci do bezpečí. Bohužel ne dost daleko, protože se začal nenápadně zvedat vítr, a hnal na nás rozprášenou vodu z ostřikovačů. Nakonec jsme se přesunuli od těch zahradních bestií co nejdál, do rohu, kde byl umístěn reflektor, svítící na bazén. Bohužel, stejný nápad měla i různá létající havěť, a tak se tu za chvíli nedalo sedět. Odmítli jsme se dělit o přízeň světla s komáry a kdoví kým ještě a usoudili, že nám není dnes piknik pod širým nebem přán.

Zašli jsme si do stanu pro neceséry, abychom vykonali závěrečnou hygienu. K té už nedošlo. V té tmě nebylo vidět, jak stále sílící vítr přihnal dešťové mraky. Déšť udeřil rychle a nemilosrdně. Kdybychom šli ještě do umývárny, zmokli bychom až na kost. K prudkému lijáku se přidala bouřka. Blesky třískaly s gustem do okolních kopců a hromy se mezi stěnami horských velikánů pěkně rozléhaly.

Po chvilce přítelkyně zděšeně vykřikla, že do stanu (půjčeného od jejího švagra) teče. A opravdu, bylo to jak ze špatné komedie – kapky vody sjížděly po stropní celtě a padaly nám na spacáky a karimatky.

„Co to má ten tvůj švagr za cedník?“ procedil jsem naštvaně.
„To není cedník, to je tím, že jsme to pořádně nevypnuli,“ opáčila. A měla pravdu. Za celý náš pobyt jsme nepotkali déšť, a tak jsme pochopitelně zlenivěli a stan pouze přikolíkovali a podepřeli pružnými výztužemi.

Nemělo smysl lézt ven. Odevzdaně jsme tak pouze pozorovali, jak kapek, a tím pádem i vody na podlážce, přibývá. Doufal jsem jen, že déšť nepotrvá dlouho. Ale on přestat nechtěl. Bouřka se v horském údolí neustále točila. Nemělo smysl počítat vteřiny mezi bleskem a hromem. Člověk to ani nestihl – bouřka byla pořád tady.

Přítelkyně se snažila najít alespoň trochu suchého místa. Neustále sebou vrtila a najednou prudce vykřikla.
„Had! Tady je had!“
„Cože?“ koukal jsem na ni nevěřícně.
„Něco se tady pohnulo, šáhla jsem na něco černého a ono to někam zajelo!“
Hrdina nehrdina, bylo mi jasné, že musím rozsvítit baterku a podívat se, co se to k nám dostalo za vetřelce. I když jsem moc nevěřil, že by tu nějaký plaz mohl být, rozsvítil jsem opatrně baterku a čekal, že budu koukat nějaké kobře do očí.
Jak se ukázalo, onen „had“ byl proud vody, který se nahrnul pod podlážku stanu. Když se ho přítelkyně dotkla rukou, tak změnil tvar a protekl jinam. Dovedete si, pánové, představit, co si vyslechnu, když tohle vyprávím nějakým kamarádům… Jak přítelkyně v noci nahmátla nějakého hada ve stanu, který se pak pohnul a změnil tvar, že…
Hada jsme tedy měli vyřešeného, takže jsem předpokládal, že se znovu uložíme ke spánku a budeme se snažit usnout. Přítelkyně měla stejný názor a strčila bosé nohy do spacáku-mumie.
Křik se nočním kempem – pokud ho vůbec bylo v tom rachocení hromu slyšet – ozval znovu.
„Něco je v tom spacáku, něco mě pošimralo na noze!“ vyjekla.
To už nebylo možné. Naštěstí mě hned napadlo řešení: „Nemáš tam náhodou takovou tu cedulku?“. Víte, od výrobce, a tak. A co myslíte? Měla ji tam! Ale je fakt, že nervy už měla asi pěkně vyšponované a tak jsem se tomu mohl jen v duchu zasmát.
Nakonec jsme usnuli. Já vysílený neustálým počítáním, zdali se už bouřka vzdaluje, přítelkyně s pytlem od spacáku na hlavě, aby jí alespoň nekapala voda na hlavu.

Probudili jsme se do slunečného rána. Vylezli jsme z promáčeného a zapařeného stanu a byli odměněni krásným pohledem na protější štíty, ozářené sluncem, přičemž jejich špičaté vrcholky měly kolem sebe prstence z drobných mráčků. Všichni kolem nás, tedy kromě těch „srabů“, co měli obytné vozy, sušili promočené věci. Nebyli jsme sami, kdo nocleh podcenil, zhýčkán předchozím non stop pěkným počasím. Naštěstí teplota šla rychle nahoru a mírný vánek pomáhal, aby věci celkem rychle oschly.

Po snídani v přilehlé restauraci už bylo téměř vše suché a my se mohli vydat na prohlídku města a posléze pokračovat krásnou horskou krajinou k průsmyku Passo di Ressia.

Tento průsmyk v hlavním hřebeni Alp se nachází ve výšce 1 504 m a tvoří hranici mezi Itálií a Rakouskem. Není bez zajímavosti, že tudy vedla cesta přes Alpy již před dobou Starověkého Říma, a v roce 50 našeho letopočtu zde Římané dokonce otevřeli silnici Via Claudia Augusta.

Nejspíš díky Římanům tak dnes pro našince představuje průsmyk v němčině nazývaný Reschenpass klidný průjezd hranicemi, na rozdíl od často přeplněného (a placeného) průjezdu průsmykem Brennerským. Je to sice o trochu dál, ale za to lepší cesta (pardon, pane Smyczku).

Co dodat ke zpáteční cestě? Že je severní Itálie a jižní Rakouskou tím pravým rájem pro milovníky hor, ať už v zimě nebo v létě, je věc jasná. Jenže toto otřepané klišé cestovních kanceláří člověk pochopí opravdu, až když se sem vydá. Až když porovná ubohé (byť v sebelepší kvalitě) fotky z katalogů, s velkolepostí a čistou krásou zdejší krajiny. Kopce, louky, silnice, malé vesničky, jezera. Všudy přítomné cyklostezky s dokonale čistými přírodními odpočívadly. Trasy, kde si vybere každý. Chcete náročnou cestu do hor? Prosím, tady je. Chcete klidný, několikakilometrový objezd jezera? Tady je. K tomu samozřejmě jako bonus krásné hory kolem.

Za dva týdny v Itálii jsem nafotil spousty fotek. Když jsem projížděl rakouskou stranou Alp, došlo mi, že těch fotek stejně nikdy nebude dost. Mezitím, co jsem se soustředil na řízení v klikatých silničkách, jsem párkrát zalapal po dechu úžasem nad krásou tyčících se skal v údolí, nad tím jak se řeka klikatí mezi horami. Jenže nebylo kde zastavit. Ale uvědomil jsem si, že bych zde klidně mohl pobíhat tři dny nebo týden a nafotil bych tolik, co jsem nafotil dosud za dva týdny. Zkrátka, kdo nezažil, neuvěří.

Hory pomalu ustupovaly. Vjeli jsme do mírně zvlněné nížiny. Projeli jsme okolo Salzburgu a mířili na Linec. Téměř na stejném místě jako na cestě tam jsme projeli pořádnou průtrží mračen (tentokrát bez bouřky, hadů a lechtajících škorpiónů ve spacáku, pochopitelně). Průtrž tam na nás zřejmě čekala. Nebo že by to tam měli jako atrakci pro turisty? Aby jim nejezdili do země ve špinavých autech?

Za Lincem jsme jen mohli uznale pokyvovat, jak se tu staví dálnice k českým hranicím. Za hranicemi jsme otráveně pokyvovali, že z české strany k něčemu podobnému asi tak rychle nedojde.

Téměř před půlnocí jsme dorazili na chalupu na Táborsku. Unavení, ale šťastní, že jsme cestu přečkali bez dopravní nehody, úrazů nebo krádeže. Odřídil jsem téměř čtyři tisíce kilometrů. To, co jsme viděli a prožili, nás „nabilo“ na hodně dlouho. A tak by to asi u správné dovolené mělo být.

Na závěr mi dovolte trošku nudné statistiky, co má (možná) cenné údaje:

počítáno vždy za dvě osoby

Celkově ujetá vzdálenost: cca 3 800 km

Doba pobytu: 2 týdny

Celková útrata: 1 814 Euro

Největší celková útrata – ubytování: 610 Euro

Nejmenší celková útrata – parkovné: 39 Euro

Benzín (započítán do celkové útraty): 350 Euro

Mýtné: 67 Euro

Nejlevnější kemp – Giannella, Orbetello: 25 Euro

Nejdražší kemp – Hermitage, Merano: 33 Euro