Střípky z Apeninského poloostrova, 4. část

Příjezd do Věčného města by bez navigace mohl klidně spočívat ve věčném bloudění. Naštěstí jsme toho byli díky tomuto zázraku techniky ušetřeni. A tak jsme se vrhli na známé památky a objevili několik kulinářských zvláštností, které nás překvapily. I když každá jinak.

Stejně jako v jiných větších městech (např. ve Florencii) jsem blahořečil navigaci v mobilu. Zadal jsem pouze adresu, kde jsme měli bydlet, a pak už se nechal směrovat předměstím. S mapou by se mi cesta hledala opravdu mnohem hůře, už jen proto, že bych ji nemohl svěřit do rukou přítelkyně.

Řím bylo jediné místo, kde jsme měli ubytování zamluvené. Tady se mi nechtělo jezdit od čerta k ďáblu (Svatý otec ve Vatikánu promine), tady se mi chtělo dorazit s jistotou na místo a tam si orazit, nejlépe po příjemně chladné sprše. Pro dva plánované noclehy jsem zvolil způsob Bed & Breakfast (nocleh se snídaní), což je v podstatě ubytování v pokoji v soukromém bytě, s tím, že vám majitelé zajistí snídani. Dům, ve kterém jsme bydleli, se nacházel cca 600 metrů od Vatikánu. Pro dvě osoby stálo ubytování na dvě noci sto Euro, což není – vzhledem k místu – zase tolik. Jistě, našel jsem předtím přes internet i levnější ubytování, ale to mělo tak hrozné recenze, že bylo nakonec lepší si připlatit.

A nelitovali jsme. Majitelé – mladá manželská dvojice – byli nesmírně přátelští (když majitel zjistil, že jsme z Česka, hned se nezapomněl pochlubit, že zná Pavla Nedvěda), pronajatý pokoj byl čistý a s klimatizací. O koupelnu jsme se dělili se sousedním pokojem, ale tam bydlel patrně jen nějaký obchodní cestující, kterého jsme pouze občas zaslechli přes zeď, ale já osobně ho nikdy nepotkal. Koupelna byla prostorná, dobře vybavená a rovněž čistá. Samotní majitelé bydleli navíc v části bytu, která měla další, samostatné dveře, se stejným zámkem a kukátkem jako vchodové dveře. Viděli jsme je jen při placení a pak po dvou dnech až při odjezdu. Obava o soukromí by tedy nebyla na místě.

Ještě to odpoledne v den příjezdu jsme se vydali do Vatikánu. Pokud jsme předtím navštívili nějaká rušnější města (Boloňu, Florencii), proti Římu to nic nebylo. První dojem poté, co jsme se osvěžení studenou sprchou po pár blocích zase znovu zpotili, byl poněkud šílený. Velké horko, doslova tepající doprava, davy, hukot. Turisté, prodejci, stánky. Všude nezbytné motorky. Stejně jako Praha, je i Řím zacpaný auty a autobusy. Po chvilce jsem se bavil pozorováním motorkářů… no, spíše by bylo na místě říci řidičů skútrů. V Itálii je zvykem, že se tyto typické dopravní prostředky při čekání na zelenou automaticky sešikují před první auta v koloně. Na zelenou poté vždy vyrazí do křižovatky jako nějaké vzteklé hejno vos…

Zdálo se, že Itálie roku 2013 byla z poloviny pod lešením. Viděli jsme ho v Sieně, v Benátkách, a pod kovovým kabátem byla bohužel i velká část sloupové chodby napravo od baziliky Svatého Petra. Kdo si chtěl udělat pěknou fotku jednoho z nejznámějších míst na světě, byl zkrátka zklamán. Shodli jsme se, že vynecháme muzea a kostely, a tak jsme nečekali několikahodinovou frontu na vstup do Sixtinské kaple, ani do baziliky Svatého Petra, ani následující den do Kolosea.

To se stalo prvním naším cílem hned druhý den dopoledne. Od místa našeho pobytu jsme se tam vydali metrem. Bylo třeba přestoupit z jedné linky na druhou, a tak se dá říci, že jsme se svezli všemi římskými trasami. Je s podivem, že tak velké město má jen dvě linky podzemní dráhy. Vystoupili jsme přímo u Kolosea, na stejnojmenné stanici. U téhle monumentální stavby opravdu stojí za to se chvíli zastavit a porozhlédnout se. I když už dneska z této slavného gladiátorské arény zbyla jen část, stále ještě je to působivá stavba, lákající k představám, jaké to asi bylo, když sem proudilo padesát tisíc lidí, aby viděli zápasy na život a na smrt. Jaké to asi bylo, když císař zvedal pěst a lidé čekali, kam nakonec ukáže jeho palec… Čekat ve dvouhodinové frontě se nám ale nechtělo.
Hned vedle Kolosea leží Forum Romanum, dřívější centrum veškerého veřejného dění ve městě, dnes je to velká oblast zbytků staveb a archeologických vykopávek, nakupených v mnoha vrstvách, s několika osaměle se tyčícími sloupy a portály. Zvolili jsme pěší návrat do místa ubytování, přes další turistické atrakce, jako jsou Fontana di Trevi, Piazza Spagna (známé Španělské schody z několika romantických filmů) nebo Piazza Navona – zde se odehrává část děje knihy Dana Browna Andělé a démoni – pamatujete na mrtvolu ve fontáně?

Jsou lidé, kteří tvrdí, že Řím je stejně krásný jako Paříž, někdo tvrdí, že je ještě krásnější. Byl jsem v obou městech a musím říci, že Paříž na mě přeci jen dělala dojem pohodovějšího města. Od Eiffelovy věže se dá dojít k Louvru, pak k Montmartru, ale stále máte dojem příjemné procházky. V Římě jsme také šli od jednoho známého místa ke druhému, ale přesuny byly ve znamení prodírání se rušnými ulicemi, se spoustou hluku, lidí a autobusů. Pokud nechcete v Římě vlézt do každé památky, ale jen Římem „načichnout“, udělat si základní obrázek, ty dva dny na to bohatě stačí.

Pomalu jsme se blížili zpět k našemu dočasnému azylu. Cesta vedla přes most k Andělskému hradu (i to sehrálo ve výše zmíněném Brownově románu důležitou úlohu v závěru děje). Co mi tu vadilo, bylo množství Indů, kteří měli na mostě rozloženy deky a na nich prodávali levné kabely, boty či peněženky, zkrátka to, co je u nás obchodním artiklem Vietnamců. Nechápejte mě špatně – nejsem rasista, ale opravdu musí příchod k jednomu z nejznámějších symbolů Říma hyzdit prodej těchto levných cetek? Jak to, že jim to někdo dovolí? Vždyť tohle by si nikdo netroufl ani na pražském Karlově mostě – jistě, je tam spousta malířů a hudebníků, ale to k tomu přece patří. Ale umíte si tam představit Vietnamce třeba s křiklavými plážovými osuškami a „zaručeně koženými botami“ za stovku?

Poblíž Vatikánu jsme ještě narazili na dvě zajímavosti. Tou první bylo suvéreně nejdražší pivo, jak jsem kdy pil. S přítelkyní jsme se zastavili v jedné uličce blízko vatikánské zdi. Byla tam restaurace takového toho typu, kdy si u pultu ukážete na jídlo, které byste si dali, k tomu si objednáte pití, a obsluha vám to poté vše donese. Upozorňoval jsem přítelkyni, že je to první místo, kde nevidíme předem kolik to stojí, ale ona měla (v té chvíli) pádný argument, že „přece to v takové jídelně nemůže být drahé“. Když jsem po jídle kývl na číšníka, dohadovali jsme se, zdali budeme platit kolem dvaceti nebo třiceti Euro. Se smíchem jsem nadhodil, že se pak budeme divit, až to bude třeba čtyřicet. Divili jsme se a nesmáli jsme se. Bylo to téměř šedesát. Z toho jen orosená čtvrtinka piva, která vlastně byla hlavním důvodem, proč jsme zde usedli, stála devět Euro.

Druhá zajímavost byla zmrzlina. Co je na ní zvláštního, říkáte si. Zaujala nás fronta. Já vím, téměř v každém článku fňukám, jaká kde byla fronta a tady mě zaujala? Cestou do našeho apartmánu jsem si všiml nápisu „Gelateria“ a řady čekajících lidí. Abyste rozuměli, stánků s touto sladkou studenou pochoutkou je samozřejmě po celém Římě habaděj, ale nikde jsem neviděl více než jednoho či dva zájemce. Bylo tedy jasné, že mě zaujalo, co na této zmrzlině může být tak zvláštního, že tam každý stojí. Zkusili jsme si frontu vystát také. Kupodivu jsme nečekali až tak dlouho. Čtveřice mladíků za pultem se totiž docela oháněla. Mohli jste si vybrat z více jak čtrnácti druhů „kopečkové“ zmrzliny, a z několika velikostí plastových mističek nebo klasických kornoutů. Podle toho, kolik druhů jste si vybrali, takové jste dostali odpovídající dílčí množství. Musím říci, že tak dobrou zmrzlinu jsme opravdu dlouho nejedli. Jak jsem si přečetl u pultu, Old Bridge je nejspíš velice známé místo prodeje, s vlastní stránkou na Facebooku, a tak až někde tento nápis a u něho čekající dav uvidíte, obětujte těch pár minut a počkejte si na opravdovou dobrotu.

A o jídlu naposledy. V některých recenzích vyčítali uživatelé našemu místu ubytování odbytou snídani. Někomu vadilo, že přestavuje jen jeden croissant, jiným se zase nelíbilo, že musí na snídani chodit někam mimo místo ubytování. Skutečnost byla taková, že jsme dostali poukázku na snídani do baru, který byl za rohem našeho domu. Na tuto poukázku jsme dostali cafe latte, cappuccino nebo klasickou kávu dle výběru, VELKÝ croissant, skleničku džusu a koláček. Coby jídlo pro začátek dne nám přišlo naprosto dostačující. Nevím, zdali se někdo cítil lépe v jiných ubytováních, kde se ráno mačkalo osm lidí v jedné kuchyňce o rozměrech dvakrát jeden metr, kam se nevešel ani ten croissant.

Příště: Jsme za polovinou naší cesty. Míříme k západnímu pobřeží. Čeká nás moře, ale také jedna odbočka zpět do vnitrozemí na jedno moc krásné místo.

Obrázky k prohlédnutí ve větším rozlišení naleznete na účtu našeho Pinterestu.

Minule:
Toskánskem nahoru a dolů, aneb o slámě, cypřiších a kamenných domech.
Opouštíme Benátky a míříme směrem do Padovy, Boloni a Florencie.
Střípky z Apeninského poloostrova, 1. část.