Střípky z Apeninského poloostrova, 3. část

Návštěvu větších měst jako Padova, Boloňa nebo Florencie jsme měli za sebou a nyní jsme vjížděli do oblasti, na kterou jsem se coby fotograf obzvláště těšil – do Toskánska.

Průjezd Toskánskem je samostatnou kapitolou. Tako rozlehlá část Itálie je patrně nejfotografovanějším místem pro turistické průvodce, autoatlasy a suvenýry. Jistě znáte ony typické motivy zlatě zářících polí s válcovitými balíky slámy, v pozadí nějaký ten kopeček, na kopečku domeček a kolem něj vysoké, tmavozelené štíhlé cypřiše. To vše je někdy obměňováno motivem fialově kvetoucích lánů levandule. A tak se v této krásné oblasti vyplatí v GPS vypnout dálnice a nechat se směrovat po venkovských silničkách a vesničkách.

Samozřejmě jsem se nechal zlákat a několikrát jsem vystoupil z klimatizovaného auta do vražedného poledního horka, abych fotoaparátem zachytil nějaký ten motiv zářících polí s válcovitými balíky slámy, v pozadí nějaký ten kopeček, domeček… atd.

Při cestě si nelze nevšimnout cedulí a nápisem „Agroturismo“, které jsou zde četnější než dopravní značky a nabízejí turistům ubytování na tzv. farmě. Můžete zde buď pouze přespat, nebo si zde objednat celý pobyt, který bývá často zpestřován např. jízdou na koni atd.

Zkoušeli jsme se na takový nocleh zeptat na dvou místech. Na tom prvním bylo obsazeno, ale nebylo divu – bylo to krásné místo. Daleko od silnice, na kopci, všude klid (tedy až na cikády). Ubytovaní hosté bydleli v malém kamenném domečku, na jehož (taktéž kamenné) verandě zrovna usedali k večeři. Hlavní budovou vedla chodba, kombinace dřeva a kamene, kde to krásně vonělo jídlem. Přesně tak bych si představoval italský venkov. Na druhém místě – podobně krásném – sice bylo volno, ale nocleh pro dva stál 100 Euro (cca 2 500 Kč; včetně snídaně), což se nám v této fázi cesty ještě nechtělo dávat.

Zvolili jsme nakonec (opět) odlehlý kemp. Při jeho hledání jsme po zhruba dvoukilometrové jízdě prašnou úzkou cestou a přejetí jakési osamělé lokální trati už ani nevěřili, že bychom ho ještě našli. Ale nakonec jsme se dočkali. I zde nás za trpělivost odměnil klidný večer, bez hlasitých popěvků nějaké opilé party, vřískajících dětí nebo řvoucího rádia. Dvě hodiny před půlnocí jsme už byli patrně jediní, kdo byl ještě vzhůru…

Stále více jsme zjišťovali, že nejen Česko je zemí hradů. Také v Itálii jich najdete hodně. Jeden takový jsme navštívili hned následující den ráno. Nesl název Monteriggioni. Mezi starými hradbami bylo několik zachovalých domků, které obklopovaly kamením dlážděné uličky. V jednom z několika bister jsme posnídali cappuccino. Poté jsme si za pár Euro zaplatili procházku po hradebních ochozech, odkud byl pěkný výhled nejen na celý hrad, ale i do širokého okolí. Byla to příjemná ranní zastávka a hrad jsme opustili právě včas, kdy se do kamenných staveb začalo opírat pravé italské vedro.

Ještě před příjezdem do Říma nás čekala návštěva dvou starobylých etruských městeček. V tom prvním, Sovanu, jsme byli pozdě večer a po dešťové přeháňce, takže celé městečko působilo poněkud smutně a opuštěně, i když bylo krásné.

Co mě osobně vyrazilo dech, bylo další, mnohem větší městečko, s názvem Pitigliano. Už příjezd k tomuto rozlehlému sídlu, které se nachází na vysoké skále, byl velmi působivý. Protože bylo po dešti, tak se díky odpařování okolních lesů pod skálou válela oblaka mlhy a celé sídlo z ní vystupující vypadalo spíše jako nějaký černokněžníkův hrad. Ještě úžasnější pohled se naskytl poté, co jsme městečko zespodu objeli a vystoupali po silnici na protější kopec. Zde se musím opakovat a opět konstatovat, že žádná fotka nemůže majestátnost tohoto místa vystihnout.

Už bylo celkem pozdě a tak jsme nechali prohlídku na druhý den. Přítelkyně usoudila, že by v této oblasti nemuselo být ubytování na farmě tak drahé, protože krajina už nebyla tolik „typicky toskánská“. Pravdou ovšem je, že jsme cestou viděli několik stavení s nabídkou ubytování, ale ty usedlosti vypadaly tak pochybně, že jsme se tam ani nešli zeptat.

Nakonec jsme se zaměřili na jedno místo, které neslo označení „Agrocamping“ a mělo směrové cedule všude možně. Kombinace kempování a farmy vypadala celkem slibně, jak místem, tak cenou. Po cca třech kilometrech jízdy a asi pěti stech metrech téměř rallye-krosu zablácenou lesní cestou jsme dojeli k domu, kde se to hemžilo několika kočkami a postarším manželským párem.

Po dohodě s nimi jsme zaplatili padesát euro za nocleh, který nám byl přidělen ve zděném domku, který stál stranou od hlavní budovy. V houští, které volalo po křovinořezu nebo alespoň po nůžkách. Domek měl tři pokoje, každý s vlastní koupelnou. Místnosti byly zařízené staromódním způsobem, chyběla snad už jen bible na nočním stolku. Byli jsme v domku (a nejspíš v okruhu sta kilometrů) jedinými hosty. Netušili jsme, co jsou majitelé zač, a mě napadlo, že kdyby nás v noci v tom lehce hororovém domku sprovodili ze světa, nikdo v životě nás v tomto bohem zapomenutém místě hledat nebude.

Ale přežili jsme, jak vidíte. Majitelé se druhý den při snídani ukázali naopak jako velmi přátelští, dokonce jsme dostali kromě nevalné snídaně i několik valných rad na cestu a na místa, kam se ještě podívat.

Jak jsme si slíbili, navštívili jsme hned po snídani a rozloučení skalní město Pitigliano. Na zhruba sto metrech čtverečních zde žijí necelé čtyři tisícovky obyvatel. Říká se mu též Malý Jeruzalém, a to díky silné židovské komunitě, která zde v minulosti sídlila. V samotném centru, s velkým množstvím kostelů a kaplí, jde o typické městečko, které nabídne příjemný stín ve spoustě úzkých uliček, otevřených dveří, kde vidíte často lidem doslova až do talíře. Bylo to také místo, kde jsme narazili na jev, kterého jsme si během našeho pobytu v Itálii všimli už vícekrát, a to bezstarostného klábosení skupinek lidí. Dva postarší muži hovořící spolu u kamenné balustrády s vyhlídkou do krajiny, babky, které odložily nákupy na schody jejich domu a povídaly si. Měli jsme pocit, že tohle už u nás moc vidět není, nebo spíše jen u „pejskařů“. Jinak k tomu lidé potřebují hospodu anebo soukromí domova a nějaký chatovací program.

Po příjemné prohlídce nám už nic nebránilo přesunout se o osmdesát kilometrů jižněji, do Říma, kde jsme měli (pouze v tomto případě) zamluveno ubytování.