Střípky z Apeninského poloostrova, 2. část

Benátky jsme měli úspěšně za sebou a mířili jsme dál na jih. Před Toskánskem, kde jsme se chtěli zdržet více, náš čekala města Padova a Boloňa. Návštěvou Florencie jsme pak skočili rovnýma nohama do Toskánska.

Následující den nás tedy čekala jako první kratší zastávka v Padově. Co tomto městě říci? Třeba to, že má zajímavé veliké náměstí s elipsovitým kanálem (Prato della Valle), obklopeným z obou stran řadou soch (celkem je jich zde 84), Když jsme se jakéhosi staříka ptali na cestu a ukázali mu v turistickém průvodci fotku tohoto náměstí, tak se nejprve pokřižoval a pak nás navedl správným směrem.

V Padově určitě nepřehlédnete impozantně působící baziliku svatého Antonína, jeden z největších chrámů v Itálii. V jednom podloubí obklopujícím přilehlé zahrady jste si mohli koupit takovou kartičku, na kterou jste mohli Sv. Antonínovi napsat nějaký vzkaz. Správa baziliky se dušovala, že vzkaz předají do speciální schránky u jeho hrobu. Zájemci o poselství tomuto světci mohli dokonce napsat e-mail, ten prý mu bude předán také. Jen nevím, zdali mu ten e-mail někdo vytiskne a předá nebo zdali má svatý Tonda někde v kryptě i notebook. A jak je tam na tom se signálem z wi-fi. Holt pro věřící cokoliv…

V Padově lze narazit na zajímavou tramvaj – k provozu potřebuje kromě troleje pouze jednu středovou vodící kolej, ostatní kola mají pneumatiky podobně jako autobusy. Tento prostředek veřejné dopravy je zvláštní tím, že před vjezdem do historického centra, kde končí trolej, stáhne pantograf a dále jede jen na akumulátor. Takže žádné hyzdění starých památek dráty a sloupy!

Po skromném obědě pokračovala naše cesta do Boloně. Ta nám nepřišla nijak zajímavá, nicméně jsme tu byli svědkem pravého šílenství ohledně cyklistiky. Tedy ne té sportovní, ale té běžné, kdy lidé využívají kolo k cestě do práce a zpět, k návštěvám přátel nebo k nákupům. V centru lze najít velké plochy zaparkovaných kol nejrůznějších tvarů, stáří a barev. U některých téměř trosek bylo znát, že už tu na své majitele čekají hodně dlouho a nejspíš marně.

Za putování dvěma městy se nám dostalo odměny v podobě nálezu krásného kempu s hezkým názvem „La Martina“, který se nachází na kraji Toskánska a je umístěn daleko od hlavní silnice, vysoko v kopcích, mezi borovicemi. Za třicet Euro (ne stříbrných) jsme dostali perfektně vybavený domek, něco mezi bungalovem a mobilním domem, v celém kempu bylo jen pár lidí a už večer v deset nebylo slyšet nic jiného než jen cvrlikání cvrčků. Ten pravý večer pro posezení na verandě se sklenkou vína a líného pozorování mezi stromy sporadicky se objevujících světýlek z karavanů a domků.

Do Říma se nedá dojet, aniž byste nenavštívili Florencii. Vjezd do centra tohoto města už však představuje určitý test řidičových zkušeností a pozornosti. Odpolední špička, několikaproudé ulice a hlavně všude se neustále motající řidiči typických skútrů, kteří vás předjíždějí zleva, zprava, seshora, zezdola, zepředu, zezadu. Řidiči si vůbec s nějakou předností moc nelámou hlavu. Klidně se před vás vecpou z vedlejší ulice nebo z parkovacího místa. Ale někdy je to nutnost. Na druhou stranu, když si na to zvyknete, nestane se vám, že by na vás někdo troubil, blikal nebo hrozil pěstí. Zkrátka a dobře „jednou se tam vecpu já tobě, jindy se tam zase ty vecpeš někomu jinému“…

Najít nějaké místo k zaparkování je problém v každém větším městě. Když už nějaké najdete, jste za to odměněni procházkou o délce minimálně několik bloků ne-li čtvrtí, než se dostanete k místu vašeho zájmu. Ve Florencii to samozřejmě byl Dóm Santa Maria del Fiore, který je opravdu obrovský (je čtvrtým největším chrámem na světě). Žádná fotka nemůže jeho majestátnost zachytit (a to nejen díky tomu, že je relativně úzce obklopen okolními domy).

Co by byla návštěva Florencie bez pohledu na Ponte Vecchio – slavný most z r. 1345, který překlenuje řeku Arno a je známý hlavně tím, že jsou na něm domky a obchody. Docela by mě zajímalo, kolik takové bydlení v domku na mostě stojí. Je to třeba srovnatelné s bydlením na pražské Kampě? Ponte Vecchio opravdu nelze vynechat. Jen to chce mít v davech turistů dostatek trpělivosti. V také hodně v peněžence – pokud si chcete něco koupit na proslulém mostě, pak vězte, že jsou tam pouze obchody s klenoty.
Město, které jsme na naší cestě navštívili (následující den) jako další, se jmenuje Siena. Bylo to město, kde jsme nejhůře hledali místo, kde nechat auto. Poté, co jsme si Sienu několikrát nedobrovolně objeli, jsme ho nakonec nechali na jedné rušnější třídě, aniž bychom si byli úplně jistí, zdali se tam smí parkovat nebo ne. V každém městě jsem se vždycky díval, zdali mají okolní auta za oknem nějaký lístek, ale vždy tam měla jen jakousi rezidenční kartu. V této ulici však o kousek dál stálo ještě auto jakýchsi Belgičanů, a tak jsem doufal, že pokud budou Carabinieri projíždět ulicí, všimnou si nejprve jejich auta… Nakonec musím prozradit, že jsme v celé Itálii nikdy neměli problém se špatným parkováním (a že se občas parkuje leckde) – možná si je tamější policie vědomá, že míst opravdu není dostatek a nesnaží se tak řidiče vychytat za to, že stojí o pár centimetrů blíže k přechodu, než je povoleno. Jako v některých zemích, že…

Siena je však především starobylé sídlo se spoustou úzkých uliček (těch si v italských městech a městečkách opravdu užijete do sytosti) a s velkým impozantním náměstím Piazza del Campo. Docela dobře se tu dokážete v mysli přenést zpátky do dob rytířských turnajů, kdy na oknech visely barvy favorizovaných rytířů, a na tuto událost se sešlo celé město. Mimochodem, dodnes se zde pořádají tradiční dostihy, při kterých spolu soupeří jezdci z jednotlivých čtvrtí města … Vysoké tmavě hnědé domy poskytují tomuto cihlami dlážděnému náměstí, které díky zešikmení vypadá jako obrovské umyvadlo, opravdu působivou kulisu.

To vše ještě můžete shlédnout patřičně shora, pokud si zaplatíte „panoramatickou vyhlídku“, která je součástí prohlídky Metropolitního musea opery (Museo dell’Opera Metropolitana). Z ochozu vysokého portálu, který k tomuto muzeu náleží, je opravdu zajímavý pohled. Jen to čekání, kdy na vyhlídku pouštějí na etapy maximálně dvacet lidí, je poněkud delší.

Siena je rozhodně místo, které není možná tak navštěvované a známé, jako třeba Florencie nebo Řím, ale o to více může překvapit, zvláště když při příjezdu sem nic konkrétního neočekáváte.

Příště: Toskánskem nahoru a dolů, aneb o slámě, cypřiších a kamenných domech.

Obrázky k prohlédnutí ve větším rozlišení naleznete na účtu našeho Pinterestu.