Střípky z Apeninského poloostrova

Itálie. Při vyslovení tohoto slova se jistě každému vybaví země plná slunce, starověkých památek, dobrého jídla a vína, ale také třeba moře nebo příslovečný temperament. Jsou lidé, kteří tvrdí, že se Itálie za poslední roky hodně změnila. Jaká je tedy tahle slunečná země roku 2013?

S přítelkyní jsme tam podnikli čtrnáctidenní cestu autem. Trochu jsme riskovali, protože jsme se vydali na jih v červenci, v době největších veder a dopravních zácp. Navíc jsme neměli dopředu nikde zamluvený žádný nocleh, s výjimkou dvou nocí v Římě, což byl stanovený nejjižnější bod naší cesty.

Už samotné cestování autem přes Rakousko nabídlo kromě zhruba hodinového průjezdu silným lijákem nesčetně krásných pohledů, především na jihu země (poblíž Villachu) a poté na severu Itálie. Dobře udržované dálnice se klikatí rozsáhlými údolími a přítelkyně, která v těchto končinách nikdy nebyla, mnohokrát vydechla úžasem nad krásou krajiny a majestátností okolních hor.

Po přejezdu italských hranic dávaly téměř vyschlé řeky jasně najevo, že jedeme na jih. Digitální číslice venkovního teploměru vesele přeskakovaly ke stále vyšším hodnotám, ale klimatizovaný vůz nás zatím od venkovního horka chránil. Čím více jsme se blížili k Benátkám, tím více hory ustupovaly nudné a vyschlé nížinaté krajině. I přesto, že v autě bylo stále příjemně chladno, teplo z rozpálené silnice a z horkem vyschlých polí bylo téměř hmatatelné. Zažloutlé plochy občas přerušil typický kamenný dům se zavřenými okenicemi a obklopený stromy.

Benátky byly první plánovanou zastávkou naší cesty. Zaradovali jsme se, když jsme poblíž přístavu zahlédli možnost parkování ve stínu, resp. v několikapodlažní budově. Brzy jsme byli vyvedeni z omylu – kryté parkoviště bylo pouze pro předplatitele jakýchsi karet, běžní turisté, jako my, museli nechat svého miláčka na rozpálené střeše. Ale byl odtud docela pěkný výhled na blízký přístav.

K samotné prohlídce města jsme zvolili následující způsob – koupili jsme si lístky na tzv. vodní autobus, kterým jsme se nechali odvézt na náměstí Svatého Marka. Odtamtud jsme se rozhodli jít centrem města pěšky zpět k autu. Trochu nás jako správné Čechy zarazilo, že před vstupem na palubu autobusu nikdo zakoupené lístky nekontroloval.

Samotná plavba byla díky pofukujícímu větříku velice příjemná a rozhodně ji lze doporučit. Uvidíte Benátky z trochu jiného úhlu než z úzkých uliček nebo gondol. Na náměstí Svatého Marka panoval typický turistický ruch. Vedro, davy turistů ze všech koutů světa, všude stánky s chlazenými nápoji a se suvenýry. Pokud nás přímo neodchytávali prodejci, lákali nás gondoliéři k plavbě na svých černých plavidlech. I tahle typická ikona Benátek už je jen o masivní turistice – v některých kanálech byla doslova dopravní zácpa, gondoly se před vyplutím do širokých kanálů řadily do fronty a musely čekat podobně jako auta na semaforu. V hlavním kanálu pak kličkovaly mezi vodními taxíky a autobusy. Mimochodem, na konci jednoho kanálu jsem opravdu semafor pro lodě viděl…

Pokud by u nás někdo kritizoval fádnost stánků s občerstvením v podobně klobás a párků v rohlíku, vězte, že ani v tomto městě to není lepší. Téměř v každém stánku najdete pizzu, těstoviny nebo závitky plněné šunkou a sýrem. Tyto stánky se pravidelně střídají s „gelaterii“, tedy s prodejci zmrzliny. Ta je ale opravdu dobrá. Samozřejmě něco jiného jsou nesčetná drobná zákoutí s malými a půvabnými restauracemi.

Chtěli jsme poznat Benátky i večer, takže jsme si různě krátili čas, než se konečně slunce odebralo ke spánku a město se změnilo v kombinaci stínů a světel. Leckdy jsme byli překvapeni, jak málo jsou uličky osvětleny, ale mělo to svůj půvab. Ostatně jako celé Benátky, ze kterých byla přítelkyně nadšená. Zažili jsme také zvláštní oslavu (patrně) promoce, kdy městem pochodovaly nekončící davy studentů, jejich rodin a přátel za neustálého pokřikování jakéhosi popěvku, který začínal „Dottore, dottore…“. Spousta oněch mladých byla pomalovaná ve tváři, kluci byli často převlečení za ženy, popíjelo se a slavilo. Kdysi jsem o tomto rituálu slyšel – jeho součástí je např. to, že vybraného jedince (netuším, zdali je to dobrovolný výběr) polijí nějakou lepkavou tekutinou, na veřejnosti ho svléknou téměř do naha, sypou na něj mouku apod. Nakonec jsme podobný výjev také viděli. Kdo by nevěděl, o co jde, mohl by být lehce šokován, ale vypadalo to, že se všichni (včetně „oběti“) dobře baví…

Návrat k autu se v uličkách, které za chvíli začnou vypadat všechny stejně, ukázal trochu komplikovaný. Za chvíli už jsme nevěděli, kudy jsme šli a kudy ne, ještě později nám připadalo, že jsme každým místem museli projít už dvakrát. Samozřejmě jsem se jako správný chlap nechtěl ptát na cestu, ale slevil jsem ze své ješitnosti a alespoň zapnul na mobilu navigaci pro pěší. S její pomocí jsme parkoviště (dokonce i s autem a se všemi koly) nakonec našli. Benátky jsme opustili skoro o půlnoci (záviděl jsem těm, co tam spali v hotelu), přičemž určitý čas nám ještě zabralo hledání kempu. V době četných uzavírek a objezdů to nebylo zrovna snadné.