Andalusie – země bílých vesniček, starých hradů, kulturních památek a zajímavé krajiny na samém jihu Evropy (1)

Andalusie – země bílých vesniček, starých hradů, kulturních památek a zajímavé krajiny na samém jihu Evropy.

V polovině června roku 2024 jsem vyrazil na několikadenní pobyt se dvěma přáteli. I když jsme za čtyři dny měli poměrně nabitý program, zdaleka jsme neviděli vše. Mohli bychom tu strávit dva týdny, a i to by bylo málo. Tento článek s postřehy a fakty vám snad tedy poslouží jako tip, kam se podívat, pokud se do Andalusie dostanete jen na pár dní.

Španělsko patří mezi šestici nejoblíbenějších destinací Čechů. Po Chorvatsku, které stále vede, a Slovensku, se o naši přízeň dělí jižní státy, kam lidé jezdí za mořem, sluníčkem a památkami – Itálie, Řecko, Bulharsko a Španělsko. Do této skupinky se občas podle různých žebříčků vetře Egypt, Tunisko, Turecko či Rakousko.

Andalusie – vše, co si představíte pod pojmem Španělsko

Když se řekne dovolená ve Španělsku, většině z nás se asi vybaví oblíbené pobřeží Costa Brava nebo právě Andalusie. Jde o nejlidnatější a druhé největší autonomní společenství rozkládající se na jihu Španělska, omývané jak Středozemním mořem, tak i Atlantickým oceánem. Je to podmanivá oblast, která turistům nabízí vše, co si pod pojmem Španělsko představí – flamengo, býčí zápasy, romantické vesničky a hrady, města plná památek, zvláštní a divoko krajinu s vysokými horskými hřebeny a samozřejmě krásné pobřeží Costa del Sol. Po Katalánsku, Baleárských ostrovech a Kanárských ostrovech je to čtvrtá nejoblíbenější turistická destinace v zemi.

Přílet do Málagy

I když je andaluské hlavní město Sevilla jistě krásné, praktickou leteckou destinací, odkud lze vyrážet na nespočet turisticky atraktivních míst na pobřeží, je jiné město. Pokud poletíte do Andalusie, nejspíš přistanete v přímořské Málaze. Po Seville je to druhé největší město Andalusie a šesté největší město Španělska. V metropolitní oblasti zde žije téměř 900 tisíc obyvatel. Podle turistického průvodce jde o neprávem opomíjené město, které je pro mnoho turistů jen přestupní stanicí, odkud pokračují dále po pobřeží, ať už na západ směrem na Gibraltar, nebo na východ do Granady a Almerie.

Pokud se tu hodláte zdržet, ať už po příletu nebo před odletem, určitě navštivte centrum města se zajímavou katedrálou (Catedral de la Encarnación). Není sice tak majestátní jako v Granadě (viz níže), ale za návštěvu stojí. Projděte se po nábřeží nedaleko přístavu nebo navštivte maurskou pevnost Alcazaba z 11. století. Najdete zde také ruiny starověkého římského amfiteátru. Za projití určitě stojí hlavní třída Calle Marqués de Larios lemována řadou luxusních obchodů a restaurací, v létě zakrytá velkými plachtami, které poskytují příjemný chládek i ve větších vedrech. Udělejte si chvilku a zastavte se na místní dobrou zmrzlinu, jejíž prodejna Casa Mira zaujme už jen systémem lístečků s čísly podobnými těm v bance. Nebudete však čekat dlouho a výměnou za výbornou zmrzlinu dáte jen asi dvě eura. Ostatně podle některých online průvodců je to jedna z nejznámějších a nejoblíbenějších zmrzlináren v Málaze. Nedaleko přístavu se také nachází býčí aréna La Malagueta, jedna z největších ve Španělsku. Nemusí zde ale jen trápit býky, podle plakátů se tu odehrává řada koncertů.

Jestliže nebydlíte v Málaze nebo její blízkosti a nemáte domluvený transfer z letiště, možná si rezervujete vypůjčení auta už v Čechách. Nás stálo SUV na čtyři dny zhruba 5 tisíc Kč včetně připojištění. Vše jsme si objednali a zaplatili přes Booking.com, což mělo výhodu vyřízení v češtině.

Když si na letišti vyzvednete zavazadla a navštívíte přepážku příslušné půjčovny, musíte i tak vyplnit formulář na velké obrazovce. Trochu se to podobá výběru jídel ve fastfoodovém řetězci. Pak dostanete papírek s kódem a budete nasměrováni na další přepážku v podzemních garážích, kde si auto vyzvednete. Tady pochopíte nejen jak obrovský byznys je půjčování aut, když vidíte všechna ta rozlehlá parkoviště, ale i co stanovuje cenu zapůjčení. Volili jsme neznámou firmu Record Go, jelikož vozidla od renomovaných Hertz, Avis či Enterprise vycházela mnohem dráž. Nicméně právě parkovací místa těchto společností byla u výtahů z letištní haly nejblíže, zatímco k naší půjčovně jsme museli urazit snad dva kilometry, přičemž jsme si říkali, nejsme-li už dávno někde pod Gibraltarem.

Vlastní předání klíčů proběhlo překvapivě rychle a celkem flegmaticky. Oproti obdrženému číselnému kódu jsem dostal klíčky od auta a informaci, na jakém čísle parkovacího místa auto stojí. Nikdo s námi nešel, aby auto obhlédl, takže jsme si i sebemenší škrábance vyfotili. Běžná praxe autopůjčoven je, že si sice vyberete konkrétní typ vozu, ale ten vám negarantují, maximálně „vůz podobného typu“. Objednal jsem sice Volvo XC40, nicméně na obrazovce u přepážky půjčovny naskočil Peugeot podobného tvaru a nakonec jsme dostali čínské MG, které rozhodně žádná velká výhra nebyla (k tomu se ještě dostanu).

Cestujeme autem

Ve Španělsku se pravidla silničního provozu od těch našich příliš neliší. Ve městech je maximální povolená rychlost 50 km/h, mimo město 90 km/h a na rychlostních komunikacích a dálnicích je povoleno pouze 120 km/h. Španělé to příliš nedodržují, nicméně pokud se rozhodnete „zapojit mezi místní“ a kašlat na povolenou rychlost, je dobré jet podle navigací Waze nebo Mapy.cz, které upozorňují na úsekové radary (ty, pokud jsem něco nepřehlédl, nejsou na rozdíl od nás avizovány dopravními značkami). Silnice tu mají vesměs ve velmi dobrém stavu, dokonce i v horách.

Podobně jako Francie (ale naštěstí už i Česká republika) je to země kruhových objezdů. Stejně jako u nás má přednost auto na objezdu, blikání při opouštění objezdu buď ve vyhlášce není, nebo to nikdo neřeší. Zvláštností jsou ovšem občasné „sestavy“ několika kruhových objezdů za sebou nebo vedle sebe, často ještě spojené s klasickými křižovatkami, z čehož vám mohou při pohledu do navigace ze začátku vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Zvyknout se na to ale dá, stejně jako na některé větší kruhové objezdy o několika pruzích. Pokud má tak takový objezd pět výjezdů, možná se trochu přiblížíte pocitu řidiče na pověstném maxi kruhovém objezdu kolem Vítězného oblouku v Paříži…

Ve městech je určitě dobré dát si pozor na různé zóny, kam je v určitou hodinu zákaz vjezdu, pěší zóny atd. Jak nás upozornili v hotelu, některá města, jako třeba Granada, jsou celá pod kamerami a pokuta by na sebe nenechala dlouho čekat.

Zatímco se půjdete kochat do města památkami a potěšit váš žaludek, vašeho dočasného plechového miláčka nejspíš nebudete chtít nechat stát na prudkém slunci, a tak vyhledáte nějakou podzemní garáž. Bylo potěšující, že ve všech městech, která jsme navštívili, byly podzemní garáže a vždy v nich byla volná místa. Horší už bylo, že většina z nich byla zjevně postavená už někdy v sedmdesátých letech na tehdy mnohem kratší a užší auta. Naše MG, které neoplývalo zrovna dobrým „rejtem“, se popasovalo se sloupy a stěnami někdy poměrně těžce, naštěstí pomohlo pípání čidel, parkovací kamera, ruce kamarádů a známé „ještě můžeš“ (asi bych měl dodat, že jsem byl pasován na jediného a hlavního šoféra – řada půjčoven vyžaduje pouze jednoho řidiče, za víc řidičů bývá příplatek).

Kocháme se pobřežím

Ať už pojedete z Málagy směrem na západ či východ, jistě se vám naskytnou krásné pohledy na azurově modrou mořskou hladinu, půvabné vesničky nebo krásné zátoky a pláže. Pokud se nebudete chtít motat v přímořských městečkách a hledat místo na zaparkování, abyste se šli osvěžit do moře, možná nepohrdnete veřejnou pláží někde stranou od lidí. Pro koupel ve slané vodě však budete leckde muset něco udělat. Nad těmito osamělými plážemi jsou sice u silnice neoficiální parkoviště (uježděný pozemek, který prověří stav vašeho podvozku, sem pokud odbočíte moc rychle), ale jsou často dost vysoko. Dolů to nevadí, cestou zpět do prudkého kopce nejen oschnete, ale nejspíš se i znovu zpotíte.

Teplota moře může být začátkem sezóny jen pro ty otužilejší, i v polovině června může být ještě hodně studené (můžeme potvrdit). Různí průvodci říkají, že kvůli moři se do Andalusie vyplatí jezdit až tak od poloviny června. Do té doby se teplota moře na březích Andalusie pohybuje jen kolem 20 stupňů. Pokud vám však nevadí relativně studené moře, budete odměněni rozhodně osvěžující koupelí v krásně čisté vodě, což je dáno nejspíš i oblázkovými plážemi. Na místě, kde jsem se koupali my, však byly ve vodě docela velké kameny, takže boty do vody jsou určitě výhodou.

Krajina jako z westernů

Osvěžili jsem se a pokračujeme dál. Naši pozornost rozhodně upoutá krajina. Působí majestátním, byť trochu drsným a nepřístupným dojmem. Není divu, že se tu natáčela řada tzv. spaghetti-westernů. Nemusíte jet ani do Almerie, kde se natáčely například scény slavného Leoneho snímku Tenkrát na Západě (ještě se k této oblasti vrátím), abyste zakusili pocit desperátů či kočovníku někde v Utahu.

Přitom tu zřejmě kromě olivovníků nic moc neroste, krajina se dá charakterizovat jako „zelený porost na hnědožlutém podkladu“, nicméně tvar krajiny a rozlehlá prostranství jsou rozhodně imponující.

Atraktivní města a vesničky

Do Španělska se samozřejmě nejezdí jen za mořem, dobrým jídlem a flamengem. Turisty lákají četná městečka a města s historickými distrikty, plnými krásných uliček nebo majestátních katedrál.

Jedním z míst, kam se určitě podívat, je Ronda. Nachází se zhruba 100 km západně od Málagy nebo 130 km na jihovýchod od Sevilly. Město je postaveno na skalnatém výběžku a je rozděleno na dvě poloviny hlubokou roklí, kterou překlenuje a obě části města spojuje asi sto metrů vysoký Nový most (Puente Nuevo). Stavba bezpochyby největší a nejfotogeničtější atrakce tohoto města byla dokončena v roce 1793. Není to nic pro někoho se závratí, ale výhled do rokle rozdělující město na staré (La Ciudad) a nové (El Mercadillo) za pár minut strachu stojí. Mimochodem během Španělské občanské války sem byli shazování sympatizanti fašistů, psal o tom i Ernest Hemingway ve svém románu Komu zvoní hrana. Ronda patří mezi tzv. Bílá městečka (Pueblos Blancos), ještě o nich bude v tomto článku řeč.

Ronda je mimo jiné také město proslulé chovem koní pro drezuru a býků pro býčí zápasy. Ty se konají ve zdejší aréně (Plaza de Toros), jedné z nejstarší v zemi (byla dokončena v roce 1785), kam se mohou návštěvníci za nějakých 7-8 euro podívat také. Kromě zápasů se tu ale konají i koncerty a operní vystoupení.

Když už budete v Rondě, byla by škoda nezajet na některý ze strážních hradů, kterých je v této oblasti nespočetně, jelikož byly vystaveny tak, aby bylo vidět pouhým zrakem z jednoho na druhý. Jedním z takových hradů může být hrad Olvera z 12.–13. století, tyčící se nad stejnojmenným městem s arabskými kořeny. Město nějakých pětačtyřicet minut autem severně od Rondy bylo v roce 1983 prohlášeno za chráněnou oblast uměleckého a historického významu.

Z hradu se vám naskytne nejen zajímavý pohled na nedaleký neoklasicistní kostel (Nuestra Señora de la Encarnación) a přilehlé, typicky bílé městečko, ale i krásné panorama. My jsme měli to štěstí, že nebylo zataženo, ale ani nebyla (pro fotografování) fádní obloha bez mráčků, takže bílé mraky na obloze krásně ladily s okolní hnědo-žluto-zelenou krajinou.

Když sestoupíte do „podhradí“ a ponoříte se do uliček, narazíte na zvláštní „fenomén“ v podobě svérázného elektrického vedení. Podobně jako třeba ve Spojených státech i tady jsou dráty vedeny vzduchem. Možná to má výhodu v tom, že v případě poruchy není nutno rozkopat celou ulici, nicméně není to zrovna hezké a místy je to až ohyzdné. A tady ve Španělsku to platí dvojnásob. Ve starých uličkách tak visí změť drátů představující patrně veškerou možnou kombinaci elektrického vedení. Z baráku na barák, z ulice do sousední ulice a přes několik parcel do další ulice atd. Dokonce i v tak turisticky atraktivním městě jako je Granada (o něm si budete moci přečíst v dalším dílu) nám visela nad hlavou ohavná změť drátů, dokonce i s obnaženou krabicí jakéhosi elektrického rozvodu. Nechtěl bych tady jít za deště.

Zdroje:
Wikipedie
TV Prima Zoom Nejkrásnější evropské cesty vlakem, epizoda Andalusie