Rodinný film Psí poslání: příjemné balancování mezi sentimentalitou a legrací

Obliba filmů se psími hrdiny sahá daleko do filmové minulosti. Vždy si našly cestu k srdcím nejen dětských, ale i dospělých diváků. Vzpomeňme na kreslené snímky jako Lady a Tramp, hrané filmy Lassie se vrací nebo Goro, bílý pes. Z těch relativně novějších pak Neuvěřitelnou cestu, komedie Beethoven, K-9, můj přítel se studeným čumákem či proslulý seriál Komisař Rex. Zkrátka zlomyslné kousky psích rošťáků či jejich hrdinské skutky a podmanivé psí oči vždy dokázaly diváky pobavit, ohromit nebo dojmout.

Problém podobných filmů však je, že jsou to často útoky na Vaše papírové kapesníčky, občas bývají hodně patetické a leckdy končí smutně. Viz například snímek Marley a já v hlavní roli s Owenem Wilsonem a Jennifer Aniston. Když jsem dostal pozvánku na slavnostní premiéru Psího poslání, měl jsem tedy trochu obavy. Pamatuji se, jak jsem jako kluk doslova „prořval“ závěr staršího sovětského filmu Bílý Bim, Černé Ucho – ten scénáristický podraz na dětského diváka si pamatuji dodnes.

Naštěstí Psí poslání takové není. Tedy ne, že by nebylo občas smutné, ale naštěstí podmanivé záběry smutných psích výrazů rychle střídá nějaká úsměvná scéna. U některých se zasmějete, u některých se jen usmíváte, a i když je ve filmu pár dramatických scén (někdy skoro až nepatřičně jakoby přilepených z jiného filmu – hořící dům, drama na přehradě), působí celkově pohodovým dojmem.

Hlavním hrdinou – dá-li se to tak říci – je vnitřní hlas psa, nebo spíše bychom měli říci „psí duše“, která k divákům promlouvá tzv. voice-overem (v české verzi skvěle namluvený příjemným hlasem Matěje Hádka). Tahle duše se postupně vtělí do několika psů různých ras (zlatý retriever, který od páníčků dostane jméno Bailey, má ve filmu největší prostor), přičemž stále hledá smysl své existence. Proč se postupně vtěluje do těl různých psů, které mají tu kratší, tu delší život? Má si jen hrát? Má své páníčky chránit? Nebo je smyslem jeho života ještě něco jiného?

Na režisérskou stoličku tentokrát usedl a povely psím hrdinům se rozhodl dávat původem švédský režisér Lasse Hallström. Původně točil hlavně videoklipy (zejména pro ABBU), posléze začal točit dětské filmy, než přešel k vážnějším tématům ve snímcích jako Pravidla moštárny nebo Čokoláda. Je sympatické, že pro svůj nejnovější počin (natočený podle stejnojmenného bestselleru amerického autora humoristických románů W. Bruce Camerona) zvolil netradiční způsob vyprávění, kdy vlastně sledujeme rozličné příběhy několika psích hrdinů, nicméně se stále stejnou duší, lehce poťouchlého, avšak vždy věrného Baileyho.

Rozmanitost příběhů Hallström ještě více podtrhuje zasazením děje do různých období. Patrně nejhezčí a také nejpoetičtější část filmu je věnována Bailemu, která se odehrává někdy v padesátých letech. Romantické záběry farmy, idylického předměstí (i když se má děj odehrávat převážně v okolí Chicaga, natáčelo se v Kanadě), krásných starých aut dokonale doplňují úsměvné psí kousky. V dalším životě se Bailey přesouvá do sedmdesátých a posléze osmdesátých let.

Po nějaké době sledování filmu jsem začal být rozpačitý z těch časových skoků. Přišlo mi na mysl, že je škoda opustit pasáž z padesátých let a přesunout se do studeného velkoměsta let sedmdesátých. Když jsem si na to jakžtakž zvykl, šup – Bailey se znovu narodí jinde a zase jako jiná rasa. Když už poněkolikáté říká „A je to zase tady“, začal jsem se dívat po hodinkách a přemýšlel, kolik proměn nás ještě čeká. Nicméně je třeba být trpělivý. Ony všechny ty „reinkarnace“ mají svůj smysl, který se však ukáže až v závěru a celému filmu tak vrací minimálně tu jednu mezitím sebranou hvězdičku.

K celkově příznivému dojmu z Psího poslání přispívá i fakt, že zde hrají v našich končinách téměř neznámí herci (až na Dennise Quida – Den poté, G. I. Joe), což jistě přispívá k většímu soustředění se na psí hrdiny. Pozornost není odváděna ke známým tvářím.

Vyloženě rodinný a oddechový film je z několika příběhů slepeným kaleidoskopem psích trampot. Povětšinu času je přiměřeně vtipný i romantický, v první polovině okořeněný relativní romantikou padesátých let. Později toho doplněný několika akcemi i vážnějšími momenty, ale po celou dobu podbarvený příjemným soundtrackem, složených především z dobových hitů. Nejnovější snímek Lasse Hallströma ocení především „pejskaři“ a milovníci psů. Pro ně bude zhlédnutí Psího poslání povinností a k hodnocení budou potřebovat určitě více hvězdiček než ostatní. Já jsem milovník psů, ale ne tak zarytý. Nejsem ani milovník prvoplánových ždímaček na slzy, ani na mě (většinou) neplatí upřené psí oči, nicméně jsem se při filmu příjemně bavil.

USA 2017
Česká premiéra: 26. 1. 2017
Režie: Lasse Hallström
Hrají: Britt Robertson, Dennis Quaid, Josh Gad, Peggy Lipton, Juliet Rylance, John Ortiz, Luke Kirby, Gabrielle Rose, Caroline Cave, Nicole LaPlaca, Michael Patric, Michael Bofshever, Robert Mann, Kelly-Ruth Mercier, K.J. Apa, Bryce Gheisar a další

Délka: 100 minut
Mluveno česky (dabing)

Oficiální česká stránka filmu: http://www.freeman-ent.cz/klient-84/kino-78/stranka-1669/film-121149

Oficiální stránka: http://www.adogspurposemovie.com