Základním kamenem úrazu bylo očekávání. V divadle, kde stále ještě v rozích doznívá Fantom opery a s tématem, evokujícím Svobodova Drákulu, divák čeká něco pořádně omračujícího a solidního. Pak ale zůstane konsternovaně zírat. Měla to být parodie, nebo neměla?

Ples upírů
(c) archiv muzikálu

První dějství nemá zrovna bůhvíjaký děj, to popravdě nemá ani druhé, tam to však zachraňuje temnější prostředí a lépe oblečená company. První půlka se odehrává v karpatské knajpě, plné ušmudlaných venkovanů, pějících ódu na česnek. Hospodský (Jiří Zonyga) tam prohání vnadnou děvečku (Míša Nosková) a jinak nic. Do vesnické pohody vpadnou stařičký profesor Abronsius, lovec upírů, a jeho asistent Alfréd. Ňouma Alfréd má být protipólem démonického hraběte Krolocka, soupeřícím o přízeň sličné panny. Je to ale takové jelito – a proč má na hlavě chcíplou vydru? – že tomu lze jen stěží uvěřit. Přesto se do něj líbezná Sára na první pohled zamiluje. Ale ani to nestačí, aby se přestala nudit, a tak s radostí jehněte, jdoucího na porážku, utíká na zámek na půlnoční bál. Profesor s Alfrédem jí jdou zachránit a taky zabít upíra. Nějak se to ale zvrtne…

Podobnost s Fantomem tu opravdu je. Sličná dívka ve své koupelně je odkudsi lákána tajemným hlasem do temnoty, a ona neváhá a následuje ho. Vskutku povědomé, nejen tématem, ale i představiteli (Gemrotová/Vojtko.) Dokonce se daly poznat i zrecyklované svícny. Dál veškerá podobnost končí. Protože nevinná slečna pošle chrabrého zachránce k šípku a jde tančit s padouchem… Částečně se nedivíme, Alfréd s parukou není žádná výhra. Stále jsme se nemohli zbavit dojmu, že je to mladší Roman Vojtek, ale pod tou zdechlou věcí na hlavě se skrýval Michal Bragagnolo. Na druhou stranu bychom si nevybrali ani hraběte. Ze všeho nejvíc připomínal Severuse Snapea při těle. Nostalgicky jsme zavzpomínali na dobu, kdy ještě Danu Hůlkovi nemuseli povolovat kostým…

Působivá byla scéna Alfrédovy noční můry, kdy odevšad vylézaly mrtvoly. Děsivé to bylo ale jen do chvíle, kdy magicky připlul osvalený upír, jemuž však zpod hábitu vyčuhovaly kolečka segwaye. Bezděčný smích publika asi ve scénáři nebyl. Patrně jsme seděli příliš blízko a viděli, co jsme vidět neměli. Jinde už jsme ale byli na vážkách. Vážně má hrabě Krolock tak moc koulet očima? Je to směšné schválně? Na dalším místě už ale nebyl prostor pro pochyby, tohle je určitě komedie, musí být. Vždyť postava přitepleného hraběcího synka je evidentně odlehčeně komediální…


(c) archiv muzikálu

Ze všech hlavních postav byl nejsympatičtější profesor Abronsius. Všechny ostatní dávaly veškerou sílu na to, aby dosáhla jejich děsivost/tupcovitost/naivita až do zadních řad, ale stařík byl prostě jen stařík. Zamaskovaný tak, že v něm Pavla Vítka bylo možno poznat jen po hlase. Jeho jazykolamné písně s neuvěřitelným množstvím textu patřili k těm nejlepším. Muzikál má sice jednu nosnou silnou melodii, tu už ale před lety zprofanovala Leona Machálková, takže divák místo toho, aby si ji užíval jako duet, bojuje s tím, aby na Machálkovou a její verzi zapomněl…

Pěveckým výkonům tu opravdu není co vytknout, Marian Vojtko i přes upíří zuby dokáže přimrazit diváky do sedaček, Michaela Gemrotová je zas jako stvořená pro sličné naivky. To s obsahem si nevíme rady. Asi nezbyde než se znovu podívat na původní film Romana Polanského, který byl inspirací Rakušákům, jež tohle stvořili. Muzikál, který jako by se nemohl rozhodnout, jestli je strašidelný, veselý, dětem nepřístupný nebo pro celou rodinu, zanechal podobně rozporuplné pocity i v divácích…

Líbilo se? Dejte o článku vědět ostatním: