Moderní Pýchu a předsudek je někdy složitější pochopit, sílu jí dodávají herecké výkony
Adaptace klasického literárního díla na prknech Národního divadla přinesla řadu překvapení, zajímavých nápadů i otazníků.
Proslulý příběh je všeobecně známý, netřeba příliš představovat kolize a katastrofy, doprovázející seznámení a vztah chytré Elizy a zamlklého pana Darcyho.
Značné množství důležitých postav si rozebrali známí herci a zhostili se úloh se ctí – Patrik Děrgel byl coby Wickham patřičně prolhaný, za matku Bennetovou v podání Lucie Juřičkové by se styděl každý. Kateřina Winterová jako Carolyne Bingleyová byla báječně snobská mrcha, zato Jana Stryková mi připomněla, že herectví je vážně kumšt. Stále ji vidím jako divokou Katku ve Zkrocení zlé ženy, a tady je najednou křehká Jane Bennetová…
Z Pavla Batěka přímo sálal odstup, jaký si pan Darcy drží od ostatních, Eliza v podání Magdalény Borové byla jednou z mála postav, o kterých se dá s úspěchem říct, že jsou v tom blázinci normální (anebo jsou ostatní naschvál trochu zkarikovaní.) Hraběnka Catherine de Berg v podání Ivy Janžurové ale dle mého nebyla dost hrozná. Má to být jedubaba, ale holt vidíte „Janžurku“ s vysokou parukou…
Profláknutý příběh ozvláštňovaly detaily a nápadité prvky. Třeba hrozivé zahřmění při pouhém vyslovení jména hraběnky de Berg. Nebo jak ustala hudba kdykoli, kdy do sálu vešel Darcy – byl tak uzavřený, že se zavřela i opona. Zaujala i odlišná interpretace oproti mnoha filmovým adaptacím; prostřední sestra Bennetová je tak nevýrazná, že ve hře může být klidně autistka a příběh to nijak nenaruší. Velkou změnou, a dost děsivou, byl výklad sňatku z rozumu Šarloty a pana Collinse. Ve všech adaptacích to byl osel, málokterá se ho ale odvážila vykreslit i jako zlého blba. Z něj zamrazilo.
Moderní kostýmy i kulisy mi připomněly hru Jak je důležité býti Filipem na divadle Pod Palmovkou – i tam zkombinovali aktuální prostředí a klasický text, a výsledek je u obou svěží a vtipný. Scéna na Národním byla dosti minimalistická (obzvlášť v druhém dějství), ale divák se stejně soustředí hlavně na herce, a tak kostru domu nebo předimenzovaný plesový sál příliš nevnímá. Co nám ale vrtalo hlavou, byl ten bazén. V místě orchestřiště byl zkrátka prostor, nahrazující patrně zahradní altán nebo prostě komorní prostředí, kam postavy občas slezly. Naivně jsme si mysleli, že v první řadě hezky na vše uvidíme. To jsme nepočítali s bazénem, odkud občas vyčuhovaly mluvící hlavy.
Hra potěší všechny fanynky románové předlohy, ty si leccos domyslí a budou porovnávat. Ten, kdo je Austenovou nepolíben, může však mít problém pochopit, kde se najednou vzaly ty prudké city v závěru, když se celou dobu jen klouzalo po povrchu…
Napsat komentář