Žena v polární noci – téměř 100 let starý příběh je podmanivý a pořádně mrazivý

Co to jen Christiane napadlo, odjet za svým mužem na Špicberky…

Christianina manžela to vždycky táhlo na sever, a jakmile mohl, odjel k Severnímu polárnímu kruhu. Domů posílal tak poetické dopisy, že si jeho ženu úplně získaly a rozhodla se jet za ním. Mělo ji leccos varovat („od toho ledovce pak půjdeme pěšky, za dva týdny jsme u chaty…“). Ale nenechala se odradit a dorazila – aby bydlela v dřevěné bedně o třech metrech čtverečních. Kam se nacpe nejen manžel, ale také úplně cizí chlápek, co mluví jen norsky. Co jí to jen napadlo?

Ne nadarmo je Christiane Ritter přirovnávána k Betty MacDonald a jejímu Vejce a já – i ona se kvůli muži musí popasovat s naprosto šílenými životními podmínkami a osamělostí, i ona to vše bere s nadhledem. (A souboj s kamny/sporákem podobnost ještě podpoří.)

Špicberky jsou ale dost jiné než slepičí farma někde v amerických horách. Polární světlo i přes noc vám brání spát, uprostřed skal a kamení ztrácíte orientaci. Čas tu získává úplně jiný rozměr – „další chata je dva dny cesty.. dojdeme tam někdy letos“. Čím déle ale v zemi mlh a chladu pobývá, tím víc si ji ta neúprosná krása podmaňuje…

Vůbec byste nepoznali, že příběh je z roku 1934. Z dob, kdy ženušky byly poslušnými hospodyňkami a rozhodně neopouštěly pohodlí a nevydávaly se na dobrodružné výpravy. Když Christiane roku 1938 vydala v Rakousku svou knihu zážitků, byla z toho událost, a v německy mluvících zemích je stále legendou.

Možná vám o dataci knihy napoví drsná profese pana Rittera – lovce kožešin, která by dnes asi jen tak neprošla. I Christiane zpočátku těžce nese, že se před nimi třesou všechny lišky, tuleni a medvědi v okolí. Ale naprosto nadčasové je její vyprávění o místní přírodě, a především o nezdolné lidské vůli přežít, přizpůsobit se i v krajních podmínkách. Christiane s úžasem popisuje odtržení od reality, jaké pociťovala za čtyřměsíční polární noci, kdy si člověk připadá jako jediný na celé planetě. Nebo o sepjetí s přírodou, které člověka změní od základů.

Knížka nakonec víc než Betty MacDonald připomíná Jacka Londona a jeho příběhy z Aljašky. Drsné životní podmínky uprostřed ledu, nad hlavou polární záře a třicet stupňů pod nulou. Při čtení takového příběhu si člověk uvědomí, jak dobře si vlastně žije a že má mnohem víc, než co by potřeboval k holému přežití. Je dobré si takové pravdy občas připomenout…

Originál: Eine Frau erlebt die Polarnacht, 1934, překlad: Viola Somogyi, vydal: Portál, 2020, 196 stran