Ukázka z knihy Martina Paytoka Láska, smrt a všechno zlý

Říká se o něm, že jde o hororový román ve stylu Deseti malých černoušků zachycených optikou Guillerma del Tora. Titul Martina Paytoka Láska, smrt a všechno zlý. Příběh o krvavé sešlosti na rodinném sídle, ze které vás budou pronásledovat noční můry ještě dlouho po dočtení. Máme ukázku.

Říká se, že horory jsou jenom jako. Jenže ono je všechno jenom jako, dokud se to doopravdy nestane… Přijeli na pohřeb. Netušili, že na svůj vlastní…

Martin Paytok ve své tvorbě často kombinuje kriminální zápletky s prvky nadpřirozeného hororu a nese vliv Donalda E. Westlakea, Gartha Ennise a kulhánkovské akční školy. Setkat jste se s ní mohli například v antologiích Kladivo na čaroděje: O krok před peklem, Lovci monster: Fantom
nebo Krev, monstra a cukroví a na stránkách časopisu Pevnost.

Přečtěte si ukázku z knihy.

„Bojíš se, viď?“ popíchla Dendu Kateřina, zatímco si upravovala čarodějnický klobouk.

„To teda ne!“ bránil se chlapec. A samozřejmě lhal.

Už jen z pohledu na schody, jejichž spodní polovina se ztrácela ve tmě, se mu svíral žaludek. Nahlas by to ale nikdy nepřiznal. Tím spíš před Kateřinou, která ze všeho nejradši hledala duchy v nejtemnějších koutech zámku a recitovala strašidelné básničky před zrcadlem.

„Tak běž,“ pobídla ho. „A nezapomeň – až ke kotli, jinak se to nepočítá. Přines mi uhlík, abych věděla, žes tam opravdu došel.“

Denda polkl a váhavě vykročil. Schody pod ním zavrzaly.

Úzkou, hrubě omítnutou chodbičkou se nesl zápach vlhké břidlice a nad hlavou se mu vlnily závoje pavučin, aspoň si však mohl být jistý, že ho žádná příšera nepopadne za nohu a neodtáhne někam, kde by ho mohla sníst.

Ne, tenhle pocit se dostavil až dole, v chladné tmě, v níž i po rozkoukání sotva rozeznával siluety dřevěných podpěr a starého nábytku. Zcela přesně rozpoznal akorát kotel, který se na něj šklebil z druhé strany.

Denda věděl, že jeho kulaté oči a znepokojivý úsměv jsou průhledy a průduchy ve dvířkách, ale stejně se ošil. Nízké vibrace, jež se od kotle šířily, vyvolávaly svědění v uších. Nějaká jeho část občas cinkla a zasyčela a chlapec sebou pokaždé trhl.

V jeho hlavě byla ta věc živou bytostí, strašidlem, které jenom předstírá nehybnost. Jakmile se k ní dostatečně přiblíží, vytrhne se ze stěny a začne ho pronásledovat, dokud se nedostane na světlo.

Pokud se k němu dostanu, opravil se. Vozíky s uhlím stály jen o kousek vedle.

„Už jsi tam?“ zavolala shora Kateřina.

„Skoro!“ houkl na ni a sám pro sebe špitl: „Nejsi přece bábovka.“

Šel opatrně, s rukama napřaženýma jako mumie, díky čemuž se mu dařilo moc nenarážet do uskladněného haraburdí. Nakonec se protáhl mezi dvěma bednami, prolezl pod plachtou, z níž se vzneslo tolik prachu, až se z toho rozkašlal, a stanul přímo před kotlem.

Za průzory se míhaly plameny. Oblé litinové tělo jako by tlakem uvnitř pulsovalo.

Kdyby Denda začal křičet, nikdo by ho přes ten hukot neslyšel.

Aniž by spustil oči, pomalu ukročil, přidřepl si, nahmatal na zemi kus uhlí a rozběhl se zpátky.

„Mám ho!“ oznámil pod schody. „Vidíš? Nebojím se!“

„Počkej ještě,“ zarazila ho Kateřina, „vidíš tam nějaký duchy?“

„Jaký duchy?“

„Mrtvol, co v tom kotli spálili. Bejvala to kremační pec.“

„Nevymejšlej si!“

„Nevymejšlím. Rabenštejn stojí na hřbitově, ne?“

Denda se nervózně ohlédl. „Žádný duchové tu nejsou! A já jdu ven!“

Dívce se na tváři usadil zlomyslný výraz.

„Mrtví se dívaj…,“ zaskřehotala strašidelným hlasem.

„Nech toho!“ zakňoural Denda.

„… dívaj a číhaj…“

„Nestraš mě!“

„… a až se dodívaj…“

Už byl skoro nahoře. „Počkej, až to řeknu –“

„… břicho ti rozpáraj!“ dokončila rychle Kateřina a v momentu, kdy se vyhoupl na poslední příčku, zabouchla dveře.

Denda do nich narazil, zvrátil se dozadu a zamával rukama, jak se pokoušel chytit rovnováhu.

Marně.

Vykřikl, nehty zaskřípaly na stěnách a –

Buch-třísk-křach!

Skutálel se zpátky dolů, do tmy, která ještě zhoustla, jak do ní přestalo pronikat denní světlo. Jeho pád ovšem nezměkčila.

Jakmile se probral z šoku, dostavila se bolest. Na čele cítil vlhko. Se zaskučením se schoulil do klubíčka. Přes slzy viděl rozmazaně. Dvou jasných bodů, úplňků vznášejících se pod stropem, si ale nemohl nevšimnout.

Tolik ho to překvapilo, že přestal brečet.

Vydrželo mu to jen do okamžiku, kdy se znenadání přiblížily a s nimi rozevřená ústa plná zubů, ostrých a nepravidelných jako střepy ve vytlučeném okně – z nichž vzápětí vyšlo ohlušující a sprškou slin doprovázené: „VRRRRRAAAAAAUUUUUU!“

Kotel si pro něj přišel.

Denda zavřeštěl – a pokračoval v tom, dokud dveře nerozrazil otec a celého usopleného ho nesevřel v náručí a nevynesl do jídelny.

Překvapivě si při pádu nic nezlomil. Na památku mu z toho dne zůstala malá jizva na čele a potřeba spát s rozsvíceným světlem. Postupně však sám sebe přesvědčil, že ve skutečnosti nic neviděl. Že se mu muselo na sítnici vypálit světlo z průhledů v kotli a v příhodný čas upustil páru narezlý ventil.

Dalších pětadvacet let se ani jemu, ani nikomu jinému na zámku nic podobného nepřihodilo.

Nebo o tom Denda alespoň nevěděl.

* * *

Singrovka se vynořila z vánice jako rudý přízrak z bílé noci a pomalu se sunula posledních pár metrů ke stanici.

Denda se odlepil od cihlové stěny s úzkou stříškou, pod níž se zachumlaný v bundě a s obličejem omotaným šálou nepříliš úspěšně pokoušel vzdorovat sněhovým náletům. S bušícím srdcem vyrazil přízraku vstříc.

Katohrobské nádražíčko představovala menší budova s přetopenou výdejnou jízdenek a venkovní čekárnou a čtvero kolejí, jež se napravo i nalevo slévaly v jedinou. Dlažbou ani vyvýšeným perónem nedisponovalo. Vystupovalo se rovnou na štěrk – nebo do závěje.

Vlak se zaskřípěním zastavil. Za zamlženými okny se pohnuly zastřené siluety.

Denda proskákal sněhem a pomohl průvodčí uvolnit přimrzlé dveře. Hned za ní se v chodbičce vynořila Laura. Na hlavě měla pletenou čepici, na sobě kabát, z něhož jí čouhaly jenom konečky prstů, před sebou tlačila kufr a za sebou táhla Láďu.

„Ukaž,“ řekl Denda, jednou rukou kufr vytáhl ven a druhou Lauře pomohl dolů, kde se zběžně objali.

Jelikož Laura měřila jenom asi metr pětašedesát, sahala mu sotva ke krku a v jeho mohutné náruči se ztratila jako pod peřinou.

„Ahoj,“ zamumlal jí do čepice.

„Ahoj,“ zamumlala mu ona do hrudi.

Denda ji pustil, otočil se zpátky k vlaku a volnou rukou zvedl z nejvyššího stupínku synovce. Ten neměřil ani metr pětašedesát. V bundě s límcem přes pusu, beranici, palčácích a s batohem na zádech vypadal v jeho objetí jako zahradní trpaslík.

Kolem prošli tři lidé, kteří mezitím vystoupili z druhé strany vagonu, minuli branku v plotě oddělujícím koleje od nádražní budovy a rozplynuli se ve vánici jako duchové minulých, předminulých a předpředminulých Vánoc.

„Tak pojďte,“ pokusil se Denda překřičet vítr a vyrazil stejnou cestou s kufrem a Láďou. „Ať z vás nemám sněhuláky.“

Laura se ho chytila za rukáv a použila ho při zdolávání závějí jako oporu. Dendou to ani nehnulo. S očima přimhouřenýma proti živlům je dostal za roh k zaparkovanému osobáku, který po čtvrthodině čekání připomínal spíš pojízdné iglú.

„A to jsem myslel, že takovýhle zimy máme dávno za sebou,“ zafuněl, když všechno naložil a konečně nastoupil. Otočil klíčem v zapalování. Stěrače se zakously do neprůhledné deky na čelním skle, ventilátory se roztočily a začaly dovnitř foukat horký vzduch. Denda si stáhl šálu z oholeného obličeje, uhladil si mokrý skalp, podíval se z jednoho pasažéra na druhého a usmál se. „Jsem rád, že jste nakonec přijeli.“

Laura mu to oplatila. V jejím úsměvu se však moc veselí nezračilo.

„Jakej byl pohřeb?“

A jo, vlastně.

Na funus svého dědy Izajáše přes nadšení z jejího příjezdu málem zapomněl.

Pokrčil rameny. „Krátkej.“

Laura zakroutila hlavou. Teď se její úsměv zdál upřímnější.

„Co?“ uchechtl se Denda. „Ten starej upír pěstoval jakej takejs vztah akorát s Kateřinou, a ta se neobtěžovala přijít. Farář si odříkal svoje.

Táta vyjmenoval pár úspěchů z doby, kdy vyučoval historii na univerzitě, strčili ho do díry a šlus.“

„Inu, upřímnou soustrast.“

Mávl rukou a ohlédl se na Láďu, jenž si mezitím sundal rukavice a vysoukal z batohu brožovanou knihu s ohnutým hřbetem a zmačkanými rohy. „Co to čteš? A vůbec, nejseš na čtení trochu malej?“

Láďa mu ukázal obálku.

Duchové a strašidla

„Už je mi šest,“ zahuhlal.

„A naučil ses číst docela sám, viď?“ dodala Laura.

„Fakt?“ podivil se Denda. „To je skvělý! Já v tvým věku ještě neuměl ani slabikovat.“

Na to Láďa nic neřekl.

„Zajímaj tě záhady?“

„Hm.“

„To se máš na co těšit. Se zámkem se jich pojí hodně a děda Arnošt ti je určitě všechny s nadšením povypráví.“

„Hm.“

Denda povolil ruční brzdu a rozjel se po bílé silnici do bílé tmy.

* * *

Zámek stál v lesích nad Katovým Hrobem, a jelikož ty lesy rašily z kopců, nebylo lehké se tam dostat ani terénním vozem s náhonem na všechna čtyři kola, natož osobákem s motorem vzadu, jehož výroba skončila před třiceti lety. Denda ale dělal, co uměl, a přestože mu zadek auta sem tam ustřelil, pomalu se škrábal namrzlými serpentinami k cíli.

„Nebojte se, takhle tady vypadá celkem standardní cesta,“ pokusil se ujistit spolucestující, ale ani Laura, zapřená jednou rukou o přihrádku na doklady a druhou svírající držadlo nade dveřmi, ani Láďa s prsty křečovitě zaťatými do sedadla před sebou nepůsobili kdovíjak přesvědčeně.

Oba se viditelně uvolnili, až když se dostali k hřebenu, kde najeli na sice neudržovanou, avšak relativně rovnou cestu. Metelici ani nenapadlo povolit a vidět moc daleko nešlo. Láďa se vrátil ke knize.

Denda krokem projel zatáčku lemovanou stěnami sněhu sahajícími nad střechu vozu.

„Jak to zvládá?“ zeptal se, aby ho slyšela jenom Laura.

„To víš, byl to těžkej rok. Nejdřív Vlasta, potom táta… Většinou moc nemluví, hodně si čte.“

„A co ty?“

„Já si status mladý vdovy samozřejmě nemůžu vynachválit.“ Denda zakoulel očima. „Měli jste zůstat tady, s rodinou.“

„Zapomněl jsi, že jsme s Vlastou žili na hromádce?“

„To z vás nedělá rodinu o nic míň.“

Laura se ušklíbla. „To je tvůj názor – a jak by ti vysvětlili někteří tví drazí příbuzní, je to názor špatnej.“

Denda se připravoval oponovat, ale z vánice se před nimi vyloupla kovová brána, jejíž jedno křídlo sebou ve vichru mlátilo ze strany na stranu, a on se místo toho musel soustředit na zastavení auta.

Omotal se šálou a otevřel dveře, čímž efektivně vyvětral všechno teplo. Venku se mu do tváří zařízly žiletky mrazu.

Brána kovaná do tvaru lomeného oblouku měřila ke třem metrům a její příčky propletené spirálovitými ornamenty a nahoře zakončené ostrými špičkami dělila vzdálenost široká akorát, aby se jimi protáhla drobná zvěř, ale ani náhodou člověk.

Denda popadl uvolněné křídlo a medvědíma rukama ho zarazil do návěje u kamenné zdi. Motor osobáku mu předl za zády a halogeny malovaly bezbarvý den na žluto. Na protilehlém křídle chrastil řetěz s obrovským visacím zámkem.

Denda se nasoukal zpátky za volant. „Tady jsem si cestu předtím posypal popelem, takže to snad půjde líp.“

Popel nepopel, chumelenice se postarala o to, aby to lépe nešlo, a dojet k zámku jim zabralo ještě skoro deset minut. Zahradu rozkládající se na několika okolních hektarech stejně jako všechno ostatní pokrývala bílá přikrývka, ze které tu a tam trčela zmítající se nezřetelná silueta smrku, jedle nebo jiného jehličnanu a mnohem častěji…

„Hřbitov!“ vyhrkl Láďa, přetřel dlaní zamlžené okýnko a přilepil obličej na sklo.

Náhrobky se neuspořádaně táhly prakticky hned ode zdi a zvenku by se klidně mohlo zdát, že celý areál není ničím jiným než velmi nedostupným a neudržovaným krchovem. Drolící se kamenné desky s nečitelnými letopočty čouhaly ze sněhu vedle křivých křížů a mezi nimi se káceli andělé s ulámanými křídly.

„Straší tam?“

„To se vsaď,“ zasmál se Denda. „Divil bych se, kdybys o tom něco nenašel v tý svý knize. Radši tam nechoď, nebo se propadneš za nějakým kostlivcem.“

Láďa začal listovat atlasem duchů. Brzy nato se natolik přiblížili k cíli, že ani vytrvalá bouře nedokázala nadále maskovat vysokou stavbu zbudovanou v místech, kde mohly zbloudilce snadno a bez nároku na vrácení pohltit lesy a zima.

Zámek představovala dvoupatrová budova působící, jako by ve skutečnosti byla několika stavbami srostlými dohromady. Průčelí tvořily schody se zdobeným klandrem, vedoucí k arkádovité verandě s mohutnými dřevěnými dveřmi vsazenými do kamenného portálu, arkýřovitá okna a rozfázovaná špičatá střecha, z níž vystupovaly ještě špičatější věžičky. Na té nejvyšší se ve větru s vrzáním otáčela korouhev a zpod okraje stříšek se šklebili skřeti, démoni a jiná monstra. Zleva k domu přiléhal skleník, jehož hrany tvořily chapadlovité fiály, a pravý roh oblézaly hadovité větve břečťanu. Pohled ale nejvíce přitahovalo něco jiného.

Ze druhého patra totiž jako rudé oko svítila rozeta o průměru alespoň tří metrů, propletená kovovými pruty tvořícími obrazce nebeské geometrie.

„Myslela jsem, že to má bejt zámek,“ poznamenala Laura, „ne viktoriánská vila.“

„Jo, no,“ řekl Denda. „Prapradědeček si kdysi zajel na dva měsíce do Irska a takhle to dopadlo. Jenom to označení zůstalo.“ Zastavil a vypnul motor. „Každopádně vítejte na Rabenštejně. Vítejte doma.“

ANOTACE

Pohřby obvykle bývají smuteční záležitostí. Pro rodinu Havranových ale smrt zatrpklého patriarchy Izajáše znamená spíš úlevu – hlavně v oblasti finančních problémů. Odtažitý stařec během života nastřádal majetek, pro který by byl kdekdo ochotný zabít, a jedinou podmínkou k jeho získání je nutnost strávit noc na odlehlém sídle vysoko v Krkonoších.

Na zámek Rabenštejn se proto začnou sjíždět Izajášovi příbuzní z blízkých i dalekých koutů, a nejspíš si dovedete představit, jak hladce taková sešlost probíhá. A to ještě předtím, než padne tma a první z nich nevysvětlitelným (a nevysvětlitelně krvavým) způsobem zemře. A potom další. A další a další.

Zatímco se všichni snaží zachránit si krk, adoptivní dcera Izajášovy neteře Agáta se pokouší vypátrat, kdo za vraždami stojí. Je to někdo z přítomných, nebo mají všichni uspokojivé alibi a s Havranovými
je na zámku ještě někdo… anebo něco?

Nakladatel: Mystery Press, 2024, obálka: Lubomír Kupčík, 376 str., 499 Kč