Ukázka z knihy Evy Dolejšové Radosti a strasti single ženy

Eva Dolejšová píše humorné romány především pro ženy. Po knize Babičkou proti své vůli (2021) vychází její novinka Radosti a strasti single ženy. Přečtěte si ukázku z titulu, který nedávno vydal Cosmopolis.

Co o sobě říká autorka? „Jmenuji se Eva Dolejšová. Žiji v Litoměřicích. Toho času nedisponuji žádným manželem ani nemovitostí a bydlím se synem v pronajatém, leč půvabném půdním bytě ve starobylém domě, kde máme duchy. Jen co dovleču tašky s nákupy po 82 schodech a chytím dech, ráda se kochám výhledem do zahrady. Součástí naší domácnosti jsou rovněž dva psi, kteří si zásadně lehají mezi dveře pokojů. Dost často u nás pobývají mí tři vnuci, občas i s jejich maminkami (ale většinou bez nich). 
Až na malé výpadky, jako byly např. mateřské dovolené, celý život pracuji jako knihovnice a raduji se z toho, že jsem si vybrala nejméně stresující povolání, i z toho, že mě stále baví. Podaří-li se mi vyvléknout se z role maminky a babičky, ráda chodím s přáteli na výlety, do kina a do divadla, na výstavy. Nebo klidně i sama. A samozřejmě miluji čtení. A samozřejmě mě těší psaní. Mám velkou radost, když se moje knihy někomu líbí. 
S přibývajícím věkem řeším stále méně věcí a stále častěji civím do blba, nejraději v přírodě. Říkám tomu meditace, protože to zní mnohem lépe než prokrastinace. Každopádně doporučuji každému – neuvěřitelně to pomáhá proti stresu. A zjistíte u toho, že i když jste singl, nikdy nejste sama – jste totiž sama (se) sebou.“ 

Přečtěte si ukázku z knihy Radosti a strasti single ženy.

ZMĚNA JMÉNA NENÍ SNADNÁ

Jak všichni víme, jest taková tradice, že při svatbě žena přijme manželovo příjmení. Myslím, že jen výjimečně je tomu naopak. Ze svého okolí znám pouze jeden případ, kdy si muž vzal příjmení své nastávající. Třicet let se totiž proboxovával životem se jménem Martin Mrtka a měl už dost překvapených pohledů, které se vzápětí přetavily do více či méně skrývaných úsměvů, když se někde představil. Leč ženy jsou schopny v zájmu společenského úzu na oltář své lásky položit nejen svou svobodu, ale i své příjmení (v mém případě i vlastní názor a rozum) a přijmou příjmení svého muže, ať je jakékoliv. (Jako například maminka Martina Mrtky.)

Když skončila moje druhá pohádka O lásce na věčné časy a nikdy jinak, rozhodla jsem se vrátit ke svému rodnému příjmení. Děti už mám dospělé, ty se s tím vyrovnají. Stejně jsme v tom měli maglajz, když se dcery z prvního manželství jmenovaly jinak než syn. Naštěstí už se mnou bydlí jen on, jinak bychom po změně mého příjmení měli jmény počmáranou celou schránku.
V hloubi duše jsem cítila, že se chci jmenovat jako dřív za svobodna. Prostě jako Dolejšová jsem se narodila, jako Dolejšová i zemřu. Někdo mi řekl, že to vůbec není problém. (Změnit jméno, ne zemřít.) Zajdu si po rozvodu na matriku a tam to přepíšou a je to. Skáknu si udělat novou občanku a vymalováno! Jak prosté!

Ještě mi ani nezaschnul rozsudek a už jsem to s ním štrádovala na matriku.

„Dobrý den, já bych se chtěla po rozvodu vrátit ke svému dívčímu jménu,“ usmála jsem se široce na matrikářku. Trochu jsem čekala, že začne nadšeně jásat, tleskat nebo tak něco, ale úřednice vypadala úplně nevzrušeně.

„Rozsudekorozvodurodnýlistaobčanku,“odříkala monotónně a přitom zkoumala, kde přesně se jí ulomil nehet. Vytáhla jsem žádané dokumenty a paní se s nimi uvážlivě odebrala k počítači. Netrpělivě jsem podupávala. Matrikářka dvakrát ťukla do počítače. „No ale vy už jste rozvedená podruhý!“ zvolala vyčítavě. Tentokrát dala najevo emoce vcelku jasně. Vypadalo to, že s druhým rozvodem zásadně nesouhlasí. To mě překvapilo.

„No ano, ale to snad není trestný čin,“ usmála jsem se zase, i když už ne tak vroucně.

„To nejni,“odsekla úřednice, „ale když jste rozvedená podruhý, musíte si podat žádost o změnu jména a to musí projít správním řízením. Musíme to schválit! Jo, a stojí to tisíc korun.“

Nevěřícně jsem na ni zírala. Úplně mi to vyrazilo dech. „Jak zažádat? Proč zažádat? Proč to po prvním rozvodu jde bez správního řízení a po druhém ne? Co je to za logiku? Dobře, tak to zaplatím, ale proč byste to měli schvalovat? Tomu fakt nerozumím. Je demokracie. Přece se můžu jmenovat, jak chci. A ještě ke všemu za tisíc korun!“ chrlila jsem na ni, na mé poměry dost asertivně.

„Protože tak se to prostě dělá!“ vysvětlila mi paní stručně.

Byl to stejný argument, který jsem používala, když byly děti malé a ptaly se mě, proč musí něco udělat. „Protože proto!“ utnula jsem je autoritářsky. No teď vím, jak jim bylo.

„Tady si vyplňte tuhle žádost,“ plácla přede mě úřednice nějaké lejstro. „Tam zdůvodníte, proč se chcete jmenovat… jak se to chcete… no prostě proč se chcete jmenovat jinak.“

Byla jsem v koncích. „A co tam mám jako napsat?“ vzlykla jsem dílem i proto, že nenávidím vyplňování formulářů, obzvláště zbytečných. Jen proto, že se to tak prostě dělá! Taky mi nebylo zrovna po chuti se formuláři a správní komisi svěřovat se svými niternými pocity. Na to se známe dost málo. Úřednici se mě zželelo. „Napište tam třeba, že jste se vnitřně neztotožnila s manželovým jménem,“ poradila mi. „Hm, nejen se jménem,“ napadlo mě sarkasticky. „Vemte si to domů a v klidu si to tam napište,“ dodala úřednice a jala se zase zkoumat nehet. Pochopila jsem, že audience skončila.

Doma jsem si sedla a napsala: Už se nechci jmenovat … Nejsem už za … vdaná. Moje rodné jméno je Dolejšová, a tak se zase chci jmenovat Dolejšová.

Žádost mi schválili a kupodivu mě po této formulaci neposlali ani na vyšetření o mé svéprávnosti. Jen by mě zajímalo, jestli se po třetím rozvodu zvyšují schvalovací instance a finanční částky. Doufám, že to nikdy nebudu muset zjišťovat.

JAK JSEM BYLA NA TAHU

Tak teď se konečně dostanu taky k nějakým těm radostem single ženy. Nemluvím ale o single třicátnicích, které jsou ekonomicky zajištěné, single život je jejich volbou a společnost se na ně, snad už konečně, přestává dívat jako na chudinky, které nikdo nechce a kterým svět leží u jejich hezkých, mladých kolen. Mluvím o single ženách, které byly dlouhá léta vdané, vzpamatovaly se z věty – teď už bývalého manžela: „Promiň, ale nemůžu si pomoct,“ zjistily, že svět se nezbořil a že zvládnou táhnout káru života bez chlapa i s pěti křížky na zádech.

Mezi základní malé, ale důležité radosti těchto žen patří:

– dívat se v televizi na co chtějí a kdy chtějí,

– mít položenou čokoládu na stole, aniž záhadně zmizí a zbude tam jen obal

(pravda, za předpokladu, že nejsou doma děti),

– večer si v klidu číst a nemuset poslouchat 385. kapitolu „v práci (příp. ve sportu)

jsem nejlepší a tomu blbcovi … (jméno dosaďte dle potřeby) jsem to ukázal“,

– nemuset omdlévat obdivem nad výměnou žárovky,
– vzít si na sebe cokoliv a nemuset se bát otázky „V tomhle chceš jít?“ případně „To máš ZASE nový?“

V mém případě do výčtu radostí ještě patří – jít si kam chci a kdy chci! Tudíž když mi kamarádky zavolaly, že vyrazíme na flám, přijala jsem bez váhání. Teď už mě neomezuje manžel, ale brzy nám možná hospody zakáže zase jinej chlap! V době covidu ministr zdravotnictví. Musíme tedy využít toho, že restaurace a bary jedou toho času bez omezení. Jedna z kamarádek je také rozvedená, co když potkáme svou životní lásku?! Dobře, stačí lásku.

Oblékla jsem si modré džíny a bílou halenku, módní guru na netu psala, že to je mladistvý outfit. Chtěla jsem se krásně nalíčit, ale pes mi rozkousal stíny na oči. Musela tedy stačit řasenka, kterou jsem dostala od dětí k Vánocům v roce 2012. Rtěnku vždycky ztratím už po cestě z obchodu, nechápu to, ale je to tak. Koupím a ztratím. Naštěstí jsem vyhrabala z kabelky jelení lůj, a když jsem z něj odrolila drobky z rohlíku, dodal mým rtům sexy lesk.

Kamarádky se také vyparádily, a tak není divu, že po vstupu do restaurace k nám vystartoval mladý číšník se širokým úsměvem na tváři. Opětovala jsem jeho úsměv a v duchu si řekla, že odbornice na outfity nelhaly.

„Dobrý večer, dámy, máte prosím potvrzení o očkování či bezinfekčnosti?“ pravil číšník. Úsměv mi zamrzl. Čekala jsem jiný uvítací proslov. Ale co, večer teprve začíná. Daly jsme si s kamarádkami skvělou večeři, lahev vína, pak druhou a třetí, pomlouvaly všechny chlapy na světě a vůbec jsme se výborně bavily.

„Potřebujete ještě něco, dámy?“ přitočil se k nám číšník. „Prachy a ženicha!“ chtěla jsem být vtipná. Přála bych vám vidět ten jeho vyděšený výraz. Usoudily jsme, že nazrál čas změnit lokál. Půlnoc nás zastihla v baru na diskotéce. Oddechly jsme si, neb jsme zjistily, že tam nejsme nejstarší, i když to byl asi těsnák.

Většina hostů se pohybovala ve věku našich dětí. Naše děti tam ale naštěstí nebyly. Oblbly jsme svoje mozky další dávkou alkoholu a usoudily, že svět je krásné místo. A tak jsme pily a tančily a smály se a pak k nám přišli dva mladí muži a pozvali nás na panáka. Očividně měli také upito a byli o něco málo starší než moje nejstarší dcera, takže to na osudovou lásku nevypadalo, ale kdo ví? Podívejte se na love story francouzského prezidenta a jeho učitelku, že jo? Stát se může cokoli.

A tak v hodině, kdy už obvykle dávno spím s brýlemi na nose, knihou na bradě a slintám na polštář, jsem se vznášela v náručí fešného mladíka, který ze mě páčil, co jsem zač. Vnoučata jsem samozřejmě zatloukla, na to je času dost, koneckonců jsou tak malá, že nestojí za řeč. Přiznala jsem, že jsem rozvedená, kde pracuji, a mladík se najednou rozzářil!

„Ty jo, já znám tvoji dceru!“ Ne že by mě tahle informace nějak zvlášť potěšila. „To je ale hlína,“ jásal můj tanečník a dotáhl mě zpátky na bar. Zaznamenala jsem svoje kamarádky, které se bavily s nějakým mužem v naší věkové kategorii. Mladík objednal další drink. „Ty jo, ale víš, co ti řeknu? Já vůbec nechtěl věřit, že jsi její máma, když mi tě tenkrát ukazovala na náměstí. Vypadáš spíš jako její ségra.“

Moje sebevědomí vystartovalo k obloze. „Díky,“ usmála jsem, „ale to přeháníš,“ řekla jsem skromně.

„Ale nepřeháním. Jsi fakt krásná.“ Moje sebevědomí už tančilo mezi hvězdami.

„Moje máma…,“ začal mladík a já na něj překvapeně pohlédla, co s tím má společného jeho máma. „Moje máma je taky krásná,“ dokončil větu chlapec, položil hlavu na barový stůl a usnul. Moje sebevědomí se tryskovou rychlostí zřítilo dolů a ovinulo se zpět kolem mých kotníků na své obvyklé místo. Mateřsky jsem svého společníka pohladila po hlavě, rozloučila se s kamarádkami, které s novým objevem probíraly smysl života, a odebrala se domů. Nad hlavou mi blikaly hvězdy a cítila jsem, že mi druhý den nebude úplně dobře. Přesto mi na duši bylo hezky. Nepotkala jsem životní lásku. Ale byl to krásný večer a já se skvěle bavila. Nikdo mě nehlídal, nevolal mi a nedělal scény, kdy přijdu domů. A zjištění, že pro některé syny zůstává v jejích očích matka krásná, i když jsou dospělí, musí znamenat jen jedno. Láska mezi dětmi a rodiči je skutečně nekonečná.

JAK JSEM DOSTALA POKUTU I.

Již jsem naznačila, že jsem člověk, který bezmezně ctí autority. Pohled na kohokoliv, kdo jest odlišen od běžné populace oděvem zvaným uniforma, ve mně budí respekt, ať už je to nádražák, hasič, voják, či ochránce pořádku. Někomu se uniformy líbí, mně evokují pocit jakési bázně.

Regulérní strach mám z policistů. Lekám se i plastového policajta, který bývá narafičen na kraji vozovky. Ze živých ochránců pořádku mám nefalšovanou hrůzu a rozbuší se mi srdce, jen když je někde z auta zahlédnu, ačkoliv obvykle neřídím pod vlivem omamných látek a dodržuji stanovenou rychlost. Vůbec nechápu, proč se jich tak strašně bojím, zřejmě jsem v minulém životě byla nějaký recidivista.

Asi před dvěma lety mě zastavila policejní hlídka. Příslušníci vůbec netušili, že mohli málem rovnou zavolat záchranku, protože já nebyla daleka od infarktu. Srdce mi mlátilo do žeber, dech se krátil, ruce se mi klepaly tak, že jsem dvakrát upustila řidičák, než jsem byla schopna ho okénkem aportovat sympatické policistce. Když jsem jí místo občanky zpanikařeně podala kartu KauflandCard, její pohled zpřísněl a byla jsem vyzvána, abych vystoupila z vozidla. Dala mi dýchnout, ale výsledek byl samozřejmě negativní, ačkoliv jsem v důsledku roztřesených nohou stála dost nejistě.

Policistka mě zamyšleně pozorovala.

„Víte, jakého jste se dopustila přestupku, paní řidičko?“

„Nevím,“ vzlykla jsem. Udělalo se mi špatně od žaludku a napadlo mě, jak by asi zareagovala, kdybych jí pozvracela nohy.

„No přece nemůžete tady odbočovat hned před tím ostrůvkem,“ řekla přátelsky. Zbavena podezření, že řídím pod vlivem, zřejmě správně odhadla, že jsem neškodný blbeček a že řidičák v tomto státě může dostat opravdu každý.

Vtom k nám přišel její kolega, který stál dosud opodál a mluvil do vysílačky. Teď se asi rozhodl vstoupit do jednání.

„Vidíte tu značku, paní řidičko?“ zaburácel a mávl rukou za sebe. Napadlo mě, zda není vhodná chvíle omdlít.

Tupě jsem civěla na značku. Byly na ní přerušované čáry na jednom místě překřížené.

Došlo mi, že by asi nebylo vhodné policistu informovat, že jsem si této dopravní značky nikdy nevšimla, ačkoliv tudy jezdím asi osm let, a i kdybych si jí bývala všimla, bylo by to jedno, protože nemám nejmenší ponětí, co znamená.

„Ano, vidím,“ vypravila jsem ze sebe těžce. V ústech mi vyschlo.

„A co nám říká tato značka?“ zeptal se policista tónem učitele a byla to zcela zbytečná otázka, stejně jako v případě mého matikáře na gymplu, když se ptal: „A jak vyřešíte tento příklad?“

Teď mi to ale seplo.

„Že musím odbočovat až za tímto ostrůvkem,“ odpověděla jsem šprťáckým tónem a podívala se rychle na policistku. Ta přimhouřila oči a nepatrně stiskla rty. Že jí přes ústa přeběhl úsměv, se mi asi jen zdálo.

„Správně,“ děl její kolega.“ A proč jste tedy odbočila před ním?“

„Tak já tady takhle jezdím vždycky a už kolik let,“ by zněla pravdivá odpověď. Ale to jsem samozřejmě neřekla. Nejsem cvok.

„Nevím, asi jsem se zamyslela…,“ nahodila jsem se zase do módu blbečka.

„Jste ochotna zaplatit pokutu dvě stě korun?“ zeptal se úředním tónem příslušník.

Strašlivě se mi ulevilo. Nejenže jsem čekala větší částku, ale asi i nasazení pout a odvlečení na policejní stanici.

„Samozřejmě! Jsem ochotna!“ vykřikla jsem nadšeně.

„A ještě vám klidně vypucuju boty a umeju auto!“ To už jsem si řekla jen v duchu, ale i tak se na mě policista díval podezíravě, zda moje nadšení není projevem sarkasmu.

 Zaplatila jsem pokutu, dostala růžový lístek, který mám dodnes schovaný na památku přežití přímého střetu se zákonem.

Než strážci odjeli, otočil se na mě příslušník a káravě pravil:

„Pří řízení vozidla máte myslet pouze na řízení vozidla!“

Tato věta se mi zaryla do paměti. Stala se okřídleným rčením v naší rodině aplikovaným na jakoukoliv činnost.

„Při vaření koprovky máš myslet pouze na vaření koprovky,“ deklamovaly děti, když mě přistihly, jak stírám překypělou omáčku z plotny.

Koneckonců je to pravda. Taky se tím už řídím. Hlavně při řízení! Jen ty dopravní značky se musím naučit!

ANOTACE

Pokud se stanete znenadání a naprosto nečekaně single, nepanikařte! Nevěšte se a nevypijte všechny zásoby vína. Byla by to škoda, protože třeba stejně jako autorka zjistíte, že přes veškerá úskalí, která vás jako single (nejen) ženu a (nejen) v padesáti čekají, dojdete k poznání, že být single zase není takový průšvih, jak jste si mysleli. Tak jako vše má dvě strany, tak i být single má zápory i klady a když oboje vezmete útokem, a hlavně s humorem, rozhodně to bude jízda! Ať je vám třicet nebo padesát, když se stanete single, neznamená to, že máte hodit flintu do žita! Naopak. Vezměte to tak, že život právě začíná!

Nakladatel: Cosmopolis, 2022, 144 str., 249 Kč