Šepot z lesa: Kingovská tematika hezky počesku

Nikdy nezjistil, co se stalo jeho kamarádovi z dětství. Dnes by to jako investigativní novinář mohl napravit. Cena za zjištění pravdy ale může být hodně vysoká.

Když novinář usedne k notebooku, většinou má v hlavě příběh, který vychází z jeho profesních zkušeností. Leckterý takový začínající spisovatel přitom nasbíral během své kariéry tolik materiálu, že by to vydalo na několik knih. A pak jsou žurnalisté, kteří se psaním baví a píší pro radost, ale s jejich profesním zaměřením to nemá nic společného. Prostě jen chtějí napsat příběh třeba z žánru, který mají rádi a čtou ho nejvíc. Do této skupiny by se nejspíš dala zařadit i Kateřina Koutníková Surmanová, fanynka mistra hororu Stephena Kinga, která loni na podzim vydala svou literární prvotinu s názvem Šepot z lesa.

Rodačka z Hodonína (narozena 1984) absolvovala obor mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci a k němu si přibrala studium teorie a dějin dramatických umění. Příležitostně se věnovala televizní scenáristice a občas působila i jako dramaturgyně filmových festivalů. Většinu profesního života se však věnuje práci novinářky a redaktorky, působila v Hospodářských a Lidových novinách.

Investigativní novinář Petr Valeš se stěhuje do rodné chalupy v podhůří Orlických hor, kde kdysi (pouze s mámou) vyrůstal. Skoro všechen volný čas tehdy trávil se svými nejlepšími kamarády, Vojtou a Helenou. Když pak jednoho dne třináctiletý Vojta beze stopy zmizel, Petr, tehdy žijící po rozvodu rodičů pouze s mámou, chtěl odsud utéci, a to tak moc, že dal dokonce přednost bydlení se svým despotickým otcem.

Nyní je Petr už také rozvedený a života v Praze má plné zuby. V rodné chalupě se rychle zabydluje. Brzy si osvojí toulavého psa, spřátelí se s místními lidmi, a dokonce se aktivně i organizačně zapojí do společenského života malé vesničky. Naváže opětovné přátelství s Helenou, která odsud na rozdíl od Petra odsud nikdy neutekla. Vdala se a má malou roztomilou dceru, která se s Petrem rychle skamarádí.

Novináře však stále pronásleduje stín minulosti. Nikdo nikdy nezjistil, co se s Vojtou vlastně tehdy stalo a Petr si vyčítá, že to nikdy nedokázal zjistit on sám. Jako žurnalista, nyní na volné noze, si dá za cíl, že se to s odstupem mnoha let a zkušenostmi z rozkrývání různých kauz, pokusí napravit. Začne pátrat v kronikách a vyptávat se místních. Jenže se kolem něj začnou dít podivuhodné, strašidelné a těžko vysvětlitelné věci. Staré rádio, ve kterém nejsou baterky, a není zapojené do sítě, začne najednou hrát a později dokonce vysílat tajemnou zprávu. Elektřina v domě se sama vypíná a zapíná.

Petra z nevysvětlitelného důvodu cosi přitahuje k jednomu z nedalekých bunkrů, které v tomto kraji zbyly po druhé světové válce. Je možné, že by bunkr skrýval nějaké zlo nebo že by dokonce souvisel s Vojtovým zmizením? Ještě více šokující je však pro Petra informace, kterou se mu podaří vypátrat – Vojta nebyl zdaleka prvním dítětem, které v tomto kraji zmizelo. Pohřešovaných dětí je mnohem více. Zdá se, že všechno začalo už před mnoha desítkami let a opakuje se v jistém pravidelném cyklu.

Zprvu se může zdát, že Šepot z lesa je detektivka či thriller s mysteriózními prvky, ale je to právě naopak mysteriózní thriller s detektivními prvky. Ty zastupuje především otázka, zdali někdo z místních tajemnému zlu pomáhal (a podle všeho stále pomáhá) a z jakých důvodů. Ostatně autorka sama v jednom z rozhovorů říká, že mysteriózní moment je důležitý, ale nejdůležitější jsou vztahy mezi lidmi, z nich pramení to opravdové zlo. I když se autorka se netají obdivem ke Kingovi, kterého spolu s Rayem Bradburym čte nejraději, mnozí čtenáři její román přirovnávají k dílu Jozefa Kariky. Já osobně tu ještě nacházím i určité podobenství s románem V lesích od Tany Frenchové.

Můžeme tu ale najít i řadu dalších motivů známých z knih tohoto žánru – zarputilého starého policajta, kterého trápí nevyřešený případ (tzv. pomníček) nebo osaměle žijícího novináře odhodlaného dobrat se pravdy za každou cenu. Leckdy až živoření v chalupě mi trochu připomnělo Mikaela Blomkvista a první díl Milénia. A mohu vyjmenovávat dál – nevypočitatelná ctitelka, spiritistické seance, pátrání ve starých kronikách po starém božstvu, až po atmosféru lynče a mystiky (nebo spíše fantasy) v závěru. Není to ovšem výtka – autorka tohle všechno dokázala zpracovat pěkně „po česku“ a znovu ukazuje, že i Kingovská tématika se může odehrávat v malé české vísce (mimochodem původně inspirované chatou v Orlických horách, kam autorka s rodinou jezdí na dovolenou).

V románu najdeme řadu dobře napsaných postav, ať už je to zmíněná Helena, Petrova sousedka paní Urbánková nebo myslivec Míla. To všechno jsou velmi civilně a věrohodně vykreslené a sympatické postavy, se kterými byste rádi trávili čas. Navíc ještě na tak zdánlivě idylickém místě – v malé, ospalé a na první pohled klidné vesničce. Ale jak už to vyplývá z předchozích odstavců a jak to ve správném hororu bývá, opravdu jen na první pohled.

Máte-li tedy rádi příběhy, kde hlavní hrdina tráví čas někde na samotě, kde se začnou dít podivné věci a ve kterých důležitou roli hraje nejen minulost, ale i cosi těžko vysvětlitelného, může být tahle kniha prostředkem pro vyvolání příjemného mrazení nejen v nevlídných zimních měsících. Kateřina Surmanová má rozhodně talent vykreslit věrohodně postavy a vystihnout atmosféru místa děje. Především ale má pro příběh tohoto typu to podstatné – fantazii a um pozvolna budovat napětí.

Text: Kateřina Surmanová (2022), vydáno: Euromedia Group, a. s. – Kalibr (2022), 472 stran