Láska k bytí, přírodě i lidem: 50 let života Vladimíra Kořena v knize Řeka zázraků. Máme ukázku

Kniha povídek Řeka zázraků nabízí čtení pro každého, kdo má rád život a jako proud divoké řeky vás provede padesáti lety života Vladimíra Kořena.

Nejspíš budete překvapeni, co všechno oblíbený moderátor ukrýval před světem. Při vyprávění příběhů postupuje tvořivě, něžně a citlivě, aby nám všem ukázal radosti i strasti života. Z povídek je cítit láska k bytí, přírodě i lidem. Příběhy se rodí mezi domy lázeňských Teplic, mezi horami Českého středohoří, mezi skalami kokořínského a řepínského dolu. Projdete se velínem zpravodajství České televize i kanceláří říčanské radnice.

Zažijete jízdu oranžovým trabantem nebo červenou škodovkou včetně nesčetných nehod. Dotknete se významných okamžiků naší historie od vítězství českých hokejistů v Naganu po útok na mrakodrapy v New Yorku. Ale budete také u narození čtyř dětí, a též u mužského porodu. Poznáte drama šachových i životních partií. Hlavně se ale budete procházet po břehu nádherné řeky Ohře, která se během padesáti let osudově mění. Je to procházka, která stojí za to.

Vladimír Kořen dokáže jakýkoliv příběh podat zábavnou a vtipnou formou a je tomu tak i v případě této povídkové knihy.

„Ke cti budiž Vladimírovi přičteno, že svým baronprášilským přístupem navazuje na mnohé české literární autory. A postupuje tvořivě, něžně a citlivě, aby nám všem ukázal radosti i strasti života. Z příběhů je cítit láska k bytí, přírodě i lidem. A musím se přiznat, že jsem sám netušil, co všechno Vladimír ukrýval před světem,“ uvádí herec Maroš Kramár v předmluvě ke knize.

Přečtěte si ukázku z knihy Řeka Zázraků.

Vrba života a smrti

Věřím v Boha i v DNA. Nevzpomínám si, že bych něco prožil před svým narozením. Byl jsem několik miliard let nic. Spíš jsem tedy vůbec nebyl. V jednom z prvních snů, které si pamatuji, pobíhalo v jasné záři mnoho nahatých a rozesmátých dětí. Každý si vybral budoucnost a vlezl do velké bílé květiny. Její okvětní lístky se zavřely a dítě s podivnou hudbou zmizelo. Přišla řada na mě. Viděl jsem jiskření, slyšel zrychlující se melodii a pak jsem otevřel oči a viděl tváře rodičů. Vědomí? Duše? No, nejspíš to byl nějaký film z televize, protože to bylo černobílé. Každopádně život mě baví a smrt nechci. Vím, že umírám právě teď. Každé napsané slůvko spotřebovalo můj – i tvůj – čas. Poslalo jej do propasti bez návratu. Bojím se ale toho okamžiku poslední vteřiny. Věřím, že pak splynu s harmonií světa, ale bojím se také, že můžu být do konce věků zase nic. Bez citu, poznání, radosti i smutku… Nekonečné nic. Co je za koncem zbytečné úsečky?

Střih. Strach, že umřu, mi rozbušil srdce. Sedím v autě. Spouští se na jeřábu do čisté vody bývalého lomu. V autě je několik kamer. Na zpětném zrcátku, na palubní desce vlevo, na okýnku vpravo. Za mnou sedí kameraman. Ve vodě jsou potápěči. Na sobě mám vodotěsný neopren. Je únor. Ideálně čistá voda. „Thu, dhu, thu, dhu, thu dhu,“ srdce bije silně, nahlas: „Thu, dhu…“ Auto se už dotklo vody a spouští se níž. Snažím se maximálně soustředit. Už není cesta zpátky. Za okýnkem je vidět hladina. Pozoruji svět pod a nad ní. Svět nahoře se rozčeřil a vteřinový pohled chytí změť odlesků a míhavých obrazů. „Thu, dhu, thu, dhu, thu dhu.“ Najednou se všechno převrátí. Přes přední sklo zírám do tmavé hloubky. Teď přijde příval. Voda zatopí celou kabinu. Jde to mnohem rychleji, než jsem čekal. Jedním velkým vírem. Taktak jsem se stačil naposledy nadechnout. Oči mám otevřené i pod vodou. Vidím spousty bublin. Chytnu se dveří. „Ještě chvíli vydrž,“ prolétne mi hlavou. Zmatek ale zrychluje mé kroky. „Jsem už moc hluboko,“ polykám, abych vyrovnal bolest v uších.

Sedím v potápějícím se autě. Sáhnu na kliku, pořádně zaberu. Nic. Dveře nejdou otevřít. Znovu zatlačím. Nic. Potápěč venku na mě brejlí. „Potřebuju pomoct,“ ukazuju gesto, jako že mi jde o život. Odpluje. Kameraman na zadní sedačce zápolí sám se sebou. Klesáme kolmo ke dnu. Sahám po záložní automatice u ruční brzdy. Tyhle pokusy máme několikanásobně jištěné. Dám si ji do pusy a vydechnu poslední vzduch z plic. Miliardy bublinek se mi nahrnou do očí a do nosu. Kuckám. Chci se nadechnout, ale panika mi v tom brání. Ležím opřený o volant, a přestože mám v puse automatiku napojenou na lahev, nedýchám. Zkouším znovu dveře. Nic. „Thu, dhu, thu, dhu, thu dhu…“

Zavírám oči. Klid. Zkouším se nadechnout. Najednou se mnou voda zacloumá a já s proudem vypadnu na hladinu. „Dobrý?“ ptá se potápěč, který mě táhne ke břehu. „Co se stalo?“ ptám se. U monitorů je to vše vidět. Popruhy od přední nápravy se přetáhly přes dveře a tím mě dostaly do pasti. Nikdo by dveře neotevřel, i když tlaky na jedné i druhé straně byly stejné. Dokud je v kabině vzduch, nedovolí hydrostatický tlak dveře otevřít. Právě to jsme chtěli ukázat.

„Láďo, v pohodě?“ ptají se lidé ze štábu. Pak přichází režisér Adam: „Hele, já vím, že je to nepříjemný. Ale my bychom to potřebovali sjet ještě jednou.“ Točíme televizní show o přírodě, fyzice, chemii a mé odvaze, na kterou se dívá přes milion lidí. Mám před čtyřicítkou, bojím se smrti a v mysli se vracím do stále stejného okamžiku.

„Tak skoč, skoč!“ pokřikují kluci na břehu. Brácha se směje: „Tak hop…“ Táta mě pozoruje z dálky. Stojím na prkně nad řekou. Dívám se pod sebe. Voda se točí tůní. Dlouhé vrbové listy se v parném dni takřka nehnou. Jsem dva, tři metry nad hladinou a hledím do propadla pod sebou. „Thu, dhu, thu, dhu, thu dhu…,“ oči těkají. Stojím na samotném okraji, pokrčím nohy. „No skoč!“ Nadechnu se. Pokrčím nohy ještě víc, až trochu ztrácím rovnováhu. A to mě znejistí. Kleknu si na prkno a zírám dolů. Dívám se už jen do jednoho místa, přímo pod sebe. A vím, že ani dneska neskočím. Obrázek jako z nějakého provařeného filmu. Tohle je fádní. Jenže…

Střih. Stojím na hraně plaveckého bazénu. Dýchám zhluboka chlor z teplé hladiny. Kamarád Honza sem chodí často. Měl blonďaté vlasy a teď je má zelené. „Nejdřív budeme splývat na mělčině,“ řekl ramenatý trenér. Natáhneme ruce s destičkou. Všichni občas zvednou hlavu a nadechnou se. Já strachy nezvednu hlavu ani jednou. Přejedu velmi pomalu těch pár desítek metrů na poslední zbytky vzduchu. V křeči se pustím desky a chytám se okraje bazénu, až teprve potom se odvážím nadechnout. A takhle několikrát. Minutu tam, minutu zpátky. „To je posera,“ slyším zřetelně do ticha splývání, kdy nesmíte moc kopat nohama: „Ten nemá vodu rád. Tady to musíme vzít zhurta.“

Splýval jsem trpělivě a dlouho a musel jsem vypadat opravdu pozoruhodně. Ve chvíli, kdy mi docházel dech, jsem se postavil na dno. Pevná země ve vodním světě. Vodu miluju, laskám se s ní. Je hladivá, kadeřavá, vlnivá, dokáže mě obejmout celého a něžně stéká po těle. A stejně miluju dno, pevnou půdu pod nohama.

„Tak, a jdeme na hloubku,“ pronesl svalovec. Stojím na hraně plaveckého bazénu. Chlor smrdí a dráždí. „Tak šup, splýváš nejlíp,“ prohodil trenér bez úsměvu a strčil mě do vody: „A plav.“ Na poslední chvíli jsem se naštěstí zachytil okraje bazénu a postavil se na rantl. „Tady je deska. Chytni se jí,“ přendal mi ruce a odstrčil mě od břehu. Ani jsem se nenadechl, sklopil jsem hlavu a položil se na vodu. Otevřené oči viděly hlubinu a okamžitě začaly štípat. Chytla mě panika… a v panice se splývat fakt nedá. Nohama jsem začal hledat dno a chtěl se opřít celou svou duší o pevný svět. Místo toho jsem zaplul do hloubky. Chvíli jsem marně šlapal a dostal jsem se jen tak pusou na okraj hladiny. Hlavu vyvrácenou k nebi a rty stočenými do kolečka jsem nasál trochu vzduchu a zase zaplul pod hladinu, tentokrát hlouběji. Snažil jsem se kopat, ale na hladinu už jsem se nedostal. Když se člověk topí, zpravidla to nevypadá nijak dramaticky. Voda nestříká, ruce se ani nedostanou na úroveň námi viditelného světa. Trochu jsem připomínal lekající rybičku, která u hladiny nabírá kyslík ze vzduchu.

Museli pro mě skočit a vytáhnout mě. Naštěstí jsem vodu nevdechl. Kurz plavání pro mě skončil. Ne že by se tím někdo trápil. Vodu sice chlorovali, ale bráška z ní chytil střevní lamblie. To je takový jednobuněčný organismus, který nakreslený vypadá jako tvář smrtícího skřítka s velkýma očima a potutelným úsměvem. Bráchovi bylo opravdu hodně zle.

Střih. Stojím na prkně. Tahle vrba měla kdysi tři kmeny. Jeden z nich vzal zasvé a teď je ideální podpěrou jedné z hlavních atrakcí téhle řeky. Druhou atrakcí je houpačka z kovového řetězu a zkrácené násady od hrábí. „Vyhoupneš se s ní do výšky a dálky nad řekou, pustíš se a letíš chvíli jako pták,“ říkali starší kluci. Já na prkně řešil své dětské jizvy.

V tůni pod vrbou byla taková hloubka, že nikdo nevěděl, jak velká je. Stojíte na prkně a myslí se promítá obrázek tatínka, který si jednou rukou zacpe nos a druhou zvedne nad hlavu, abychom viděli, kde se ryska hladiny zastaví. Jenže nejdřív zmizí tatínek, za ním celá ruka a pak už přes zrcadlo dvou světů nevidíte vůbec nic. „Tati, vyplav,“ voláme. Po dlouhé chvíli se taťka vynoří a řekne: „Hele, já ani nebyl na dně.“ Řeka je tajemná, nevidíte do ní.

Jednoho dne tenhle pokus vyzkouší i strejda, který byl pro nás hrdinou. Spadl s výtahovou klecí v jednom z dolů a jako jeden z mála přežil, do konce života ale chodil o berli. S tou berlí i plaval. Je pravda, že potřeboval o dost víc místa. Nekrauloval, ale plaval prsa. Dokázal si několika ranami zjednat prostor. A hlavně stačil tam, kde byli jiní k utopení. Prostě se postavil na berli a měl převahu. Kdo se k němu přiblížil, toho nekompromisně zatlačil rukou pod hladinu. Já se časem plavat naučil i na hloubce, ale tuhle hru jsem neměl rád. Potřeboval jsem mít kontrolu. V tůni pod vrbou strejda nestačil ani s berlí. Na tom prkně jsem stál už mnohokrát a zase jsem se vracel po čtyřech zpátky.

Střih. Měl jsem v dětství sen, který se mi opakoval. Byl barevný a barvitý. Měl jsem horečku z viru, bakterie nebo strachu a při usínání jsem se díval na žárovku, která v pokoji vyčnívala z lampy. Skleněná kulatá baňka s drátky uvnitř. Můj sen začal tím, že se žárovka rozsvítila. Nikdo nezmáčkl vypínač. Rozsvítila se, protože sama chtěla. Světlo bylo oranžovější než jindy. Ohnivější. A ten žár způsobil, že sklo žárovky začalo měknout. Baňka se zemskou přitažlivostí začala protahovat a prodlužovat. Stále byla v objímce, ale pomalu začala připomínat skleněného hada, který se už skoro dotýkal podlahy. A pořád oranžově žhnula, nejvíc na svém konci u země. „Dotkne se země a začne hořet,“ pomyslel jsem si. Chyba. Jakmile žárovka dosáhla na pevnou zem, začala se vlnit směrem ke mně. A pěkně rychle. „Jde po mně,“ vylekal jsem se a na chvíli přestal dýchat. Otočil jsem hlavu k lampičce, kterou jsem měl vedle postele. Blik. Rozsvítila se oranžovým žhavým světlem a sklo její žárovky bylo ještě mnohem tekutější a pohyb rychlejší. Plazila se ke mně, k mému krku. Vstal jsem a snažil se utéct.

Nevím jak vy, ale já jsem ve svých snech většinou strašně pomalý. S největší vůlí j sem dělal těžké k roky. Umělý kadeřavý koberec byl na mnoha místech propálený jako od prskavek. Spálené smradlavé krátery měly po okrajích žhavé uhlíky a já bosýma nohama cítil, jak pálí. Na nohy se mi navíc nabalila vlákna umělé hmoty, kterou jsem ztěžka tahal za sebou. Běžel jsem po rozžhavených uhlících a nemohl se dostat dál. Dva rozsvícení oranžoví hadi za mnou. Doběhl jsem do ložnice rodičů. „Pomoc,“ řval jsem vším, co bylo ve mně. Oba leželi, ale nedýchali. Byli modří, okolo krku omotané červenooranžové Skleněné anakondy. Vyběhl jsem v panice z bytu. Posledním pohledem dovnitř jsem viděl desítky zářivých žárovek, které se ke mně plazí ze všech místností. Dokonce i z televize. Prásk, zabouchl jsem dveře. Postavil jsem se na schody jako na rantl v bazénu a začal dýchat.

Slyším rány na dveře a sypání skla. „Ony se pomlátí,“ pomyslel jsem si. Otočím hlavu na schody od bytů nad námi. Bydleli jsme v čtyřpatrovém domě postaveném někdy mezi válkami. Kamenné schodiště s mohutným dřevěným zábradlím. Dřevěné sloupky deset krát deset centimetrů byly nahoře zakončeny nízkým jehlanem. Celé zábradlí včetně žbrdlení bylo natřené bílou emailovou barvou. Zašlou a zežloutlou, ale i teď v přítmí jsem se dokázal na chodbě orientovat. Vyrazil jsem opatrně do tmy. „Dchch…, dchch…,“ zvuky nárazů do dveří sílily. Otáčím se, tep se mi zase zrychluje: „Thu, dhu, thu, dhu, thu dhu…“ CVAK.

V mém dětství ještě nevymysleli pohybová čidla a lidé hledali vypínače potmě. Teď se na chodbě rozsvítilo samo od sebe. Vidím, jak se mezi šprušlemi zábradlí nenápadně promotávají skleněné hadice žárovek z horních pater. Měly dokonalé mimikry. Přes sklo bylo vidět na svět za nimi. Známe to ze světa ryb: přes sumečka průsvitného vidíte v akváriu zelené kytky. Sklo zhasnutých fantastických žárovek se v černobílém světě tmy opravdu snadno přehlédlo. Baňky ze světel na chodbě byly pomalé, objemnější, ale o to zákeřnější. Tlustí škrtiči.

Tím „cvak“ se scéna otevřela. Jediným pohledem jsem pochopil, že zářivě oranžoví sklenění hadi jsou všude. I blízko mých nohou. Začal jsem utíkat, kopat, přeskakovat… Jedna dlouhá skleněná hadice se mi omotala kolem nohy. Upadl jsem a další se snažila okamžitě přiblížit ke krku a stáhnout smyčku kolem. Cítil jsem ji na tepnách, byla horká. Začal jsem špatně dýchat. Nadechl jsem se jako před splýváním v bazénu. Zaťal jsem všechny svaly a začal se rukama bránit. Podařilo se mi ji chytit a částečně se uvolnit. Držel jsem asi půlmetrový volný konec a praštil s ním o hranu schodů. Sklo se roztříštilo a střepy se rozsypaly po schodech. Rozmotal jsem si nohy a běžel bosý po střepech. Zůstávala po mně krvavá stopa, která žárovky ještě víc vydráždila – dostaly novou energii a jasnější cíl. Jako když žraloci ucítí stopu krve na kilometr daleko.

Vyběhl jsem do noční ulice a spatřil neskutečnou apokalypsu. Z domů se ozýval řev lidských obětí. Občas se do ulice rozletěly střepy okenních tabulí a z okna vyrazily proudy stále divočejších žárovkových hadů. Běžel jsem ulicí a díval se po pouličních lampách, z nichž padaly kryty světel. Po pádu z výšky se roztříštily o zem a hned za nimi se spouštěly hadice výbojek, od objímky každé lampy se protahovala děsivá, původně neživá věc, která teď měla smysly. A chuť vraždit.

Utíkal jsem a viděl jasnou sálavě ohnivou scenérii. Všechny baňky mě měly za svůj cíl. Za mnou se vlnila řeka skleněných těl, která končila ve stovkách lampiček, světel a pouličních lamp. Ulice byla ověnčená podivnými girlandami. Dýchal jsem rychle a běžel zoufale, vyhýbal se a kličkoval, až jsem dorazil před budovu nádraží. Nebyly tam vlaky, koleje ano. A spousta drátů. Vběhl jsem dovnitř a k mému překvapení přijela kabinka lanovky. Nasedl jsem. Dveře se automaticky zavřely. Kabinka mě dostala desítky metrů nad zem a já mohl vidět obraz katastrofy pod sebou.

Vypadalo to jako ohromný výbuch sopky. Někde hořelo. Ulice byly plné kouře, a hlavně skleněných trubic, které připomínaly lávové proudy. Nějaký člověk vyběhl z domovních dveří, ale okamžitě se dostal do spletence podivných skleněných těl. Já mohl být v klidu. Občas se některá hadice vlnivým pohybem zvedla za lanovkou, ale máchla do prázdna a dopadla na asfalt, o který se s mohutným výbuchem roztříštila. Několikrát jsem vyjekl údivem.

Přišlo to ve chvíli, kdy jsem si řekl, že jsem v bezpečí. „Tady se svítí,“ zděsil jsem se náhlým prozřením. Kabinka lanovky svítila zářivě jasnou barvou hvězd na obloze. Hledal jsem, kde se to světlo bere. Za mou hlavou byly dvě malé, neobyčejně jiskřivé žárovčičky. „Fščt, fščt, fchůůůůů…,“ stalo se to rychlostí útoku jedovatého hada. Dvě velmi úzké skleněné liány, zářivé jak z vánočního stromečku, mi omotaly krk. A já nemohl nic, pohnout se, nadechnout. Ačkoliv jsem strašně chtěl. Dusil jsem se, až jsem nakonec slyšel jen své srdce: „Thu, dhu, thu, dhu, thu dhu…thu, dhu… thu… thu.“ Mé tělo bylo ve smrtné křeči a strašně jsem se bál, co přijde. „Uááááááááá…,“ zakřičel jsem a v šoku se posadil na posteli.

„No to je, panečku, horor, to by se dalo zfilmovat,“ řekla mi na sezení psychoanalýzy paní psycholožka o několik desítek let později: „Jaký jste měl, Vladimíre, porod? Zeptejte se matky, jestli jste náhodou neměl potíže s pupeční šňůrou.“

Střih. Světla a houkání sanitky. „To bude dobrý,“ táta hladí maminku, „kluk dejchá.“ „Strašně to bolí, skoč do auta pro obvaz, to krvácení musíme zastavit,“ diriguje maminka a dusí pláč a bolest. „To ošetříme my, musíme vás vzít s sebou, i toho kluka,“ řekl přísně lékař ze sanitky a obrátil se na tátu: „A vy přijeďte do nemocnice.“

„Tati, co se stalo?“ ptali jsme se zmateně s bráškou.

„Ale, nějaký kluk se tady chtěl navečer zhoupnout na tý zatracený houpačce. Neudržel se a spadl do vody. Jenže neuměl plavat,“ vyprávěl táta a hledal v bundě klíčky od auta. „A máma?“ zeptal jsem se. „Maminka pro něj skočila a vytáhla ho. Jenže dopadla na kameny a rozsekla si nohu. Kluci, to bude dobrý, máme statečnou mámu,“ řekl táta do zavírajících se dveří. Měli jsme s bráškou strach, ale mámu jsme obdivovali. Přivezl ji až po čase, rány sešité.

Stál jsem u té vrby tisíckrát, hladil ji po kůře a hledal v ní sám sebe, svou odvahu, svůj příběh. Táta pod ní chytával ryby. Jednou navečer měl nahozené pruty a já byl s ním. Splávky se točily v pravidelných kruzích tůní, ale nic nebralo. Člověk sedí na bobku nebo v trávě a dívá se, jak svět plyne jako melodie barev, zvuků, vůní a pohledů. Nemusíte nic říkat. Jen se dívat. Hejna černých mušek poletují chaoticky nad hladinou. Sem tam se objeví kroužek, jak ouklej některou ze spadlých okamžitě chytí. Dlouhé listy puškvorce se pomalu, ale rytmicky naklání v proudu. Tam a zpátky. Tam a zpátky. A vážka, která si chce odpočinout, s tímhle rytmem na chvíli splyne. „Ládíku, pohlídej mi pruty, musím kamsi,“ říká táta a běží do strmého břehu směrem k chatě. Vrba se v jemném vánku pohybuje jako líný tanečník. Na prkno odvahy usedá po houpavém letu konipas. „Je to zvláštní,“ myslím si a usmívám se.

Podívám se na splávek. Jemně se zastaví. Zbystřím. Rychle se napůl potopí a vrátí se. Půl metru cestuje s proudem a najednou zmizí pod vodou. Vlasec se natáhne a prut se ohne k řece. Zvednu ho. A cítím ohromný tah. Z navijáku se začnou odmotávat metry vlasce, vydává při tom cvrlikavý zvuk. Držím prut vší silou a mám pocit, že mě ryba stáhne do hloubky tůně pod vrbou. „Tatí, ryba!“ křičím o pomoc. „Tatí, pomoc, obrovská ryba. Thu, dhu, thu, dhu, thu dhu…“

Táta přiběhl rychle a poradil mi, jak utáhnout brzdu, jak rybu přitáhnout a dostat ji k podběráku. Byla to moje první velká ryba – parma, čtyřiapadesát centimetrů. Dodnes si to číslo pamatuju, protože jsem ji měřil mnohokrát. Dali jsme ji do vaničky, ve které jsem se koupal jako miminko. Ta parma byla velká jako já kdysi dávno. Byla tam celou noc, jen jsme ji přikryli, aby náhodou nevyskočila.

Brzy ráno jsem vyběhl rosou ke své parmě. Pozoroval jsem její hlavu, čtyři fousky, krátkou hřbetní ploutev a vcelku malé zlatavé šupiny. Byla krásná. „Tak co? Co s ní uděláme?“ zeptal se tatínek a dodal trochu provokativně: „To by byl oběd pro celou rodinu.“ „Oběd?“ naježil jsem se: „Je to moje ryba!“ „Jo, to jo, ale tady dlouho nevydrží, může umřít, potřebuje kyslík a řeku. Tak se rozhodni,“ nechal rozhodnutí na mně. Podíval jsem se na rybu, která pravidelně, velmi pomalu a klidně natahovala vodu, otevírala skřele a zase je zavírala. „Ona je pod tou vodou klidná,“ viděl jsem něco, co jsem v sobě nikdy necítil. „Tati, pustíme ji,“ řekl jsem.

Stáli jsme pod vrbou, já otočil podběrák a moje první ryba byla volná. Mohutnou ocasní ploutví udělala dva, tři rychlé pohyby a zmizela v hloubce tůně. Táta mě chytil kolem ramen a řekl: „Tak, a teď jsi opravdový rybář. Máš ryby rád, dokážeš je chytat a dokážeš jim dát svobodu.“ Bylo mi krásně, řeka si tekla a najednou mi byla známá. Ač jsem neviděl přímo do jejích hlubin, důvěřoval jsem jejím proudům.

„Tak skoč, brácha, nebuď posera,“ znovu jsem stál na konci prkna a mé podvědomí si v tu chvíli promítalo hned několik příběhů najednou. Každý z nich možná banální, dohromady ale hadí spletenec, který vám sváže nohy a omotá se kolem krku, že nemůžete polknout. Podíval jsem se pod sebe. Pak jsem zavřel oči. Nadechl jsem se a necítil chlor bazénu. Tahle řeka voní. Nadechl jsem se znovu. A za víčky cítil hřejivé paprsky slunce a viděl červenooranžovou zář, která neškrtila, ale dávala sílu. Nadechl jsem se ještě jednou. Představil jsem si u dna tůně svoji parmu, jak tam klidně proplouvá. Znovu nádech a v zádech maminka, která mě jistí. Nádech poslední, zacpal jsem si nos a udělal krok do neznáma. Ozvalo se šplouchnutí, já po chvíli vyplaval a zakřičel: „Jóóó… To je skvělý!“

Ony prázdniny jsem se odvážil i na houpačku a skákal a skákal. Ta vrba mi byla svědkem mých dalších bojů. Táta pod ní chytil velkého sumce. Povídal jsem jí příběhy, četl na ní knihy, Přírodou krok za krokem, Škvoreckého i Platóna, a svěřoval se jí s bolestí i láskami. No prostě mluvil jsem do vrby a věděl, že tajemství neprozradí. A vlastně jsem i snil, že až zestárnu, ona bude vykotlaná jako můj život. Sejdu jako můj děda k břehu Ohře, sednu si dovnitř vrby, budu pozorovat hladinu a odlesky života venku a můj poslední nádech se prolne s ní. Budu tam v bezpečí jako v náruči Pána Boha. Věřím, že naše cesta je cestou z ticha a věčné tmy k melodii a věčně zářivým barvám. I když…

Střih. „Hele, rejžo, jasný, tak jdeme na to…,“ auto se znovu spouštělo k hladině a já si připadal jako na prkně, ze kterého jsem už skočil. Druhé ponoření auta už takové drámo nebylo. Vždycky je to stejný pocit. V televizní show jsem slaňoval stodvacetimetrový Žižkovský vysílač, chodil jako potápěč hlavou dolů pod ledem zamrzlého jezera, skočil z padesátimetrového mostu, dostal zásah milionem voltů, zažil stav beztíže. Pokaždé to ale bylo podobné jako na té mojí vrbě.

Jednoho dne jsem přijel na chatu, už nevím, který se psal rok. Rozhlédl jsem se po řece a musel zavřít oči. Zatnul jsem zuby a polykal návaly bezmoci a slz. Vodohospodáři, přesněji dřevorubci, které si najali, tu moji vrbu pokáceli. Stál jsem u jejího pařezu a srdce mi dunělo: „Thu, dhu, thu, dhu, thu dhu…“ Proč? Mohla tu být věky a já s ní. Odnesli mi tajemství, která jsem jí svěřil. Odvahu i chuť chytat ryby. Je to jiné, chytat pod vrbou, nebo u pahýlu, u pařezu, u kořene. A bylo mi a je smutno, pusto a prázdno.

Věřím v Boha i v DNA. Vzal jsem pár větviček a nechal je zakořenit. Vrby jsou jako Fénix, co dokáže vstát ze ztrouchnivělého dřeva. Stačí malý kousek a znovu se zrodí. Ohromující síla bytí. Jako když vezmete člověku prst a vyroste z něj nový Kořen. Takhle přelstily smrt. Takhle se naučily přežívat po staletí. A svůj život spojily s bobry, které lákají na svou kůru, jež dala základ lékům proti horečce. Vrby se vlastně díky bobrům báječně šíří po okolí. Lépe než semeny. Jejich tělo se tak časem proměňuje a putuje krajem. Je to přitom stejná DNA, stejné geny a třeba i stejná paměť. Dar od Boha. Zmrtvýchvstání.

Z té mé vrby už rostou desítky jejích těl na březích řeky i u mě doma. Vysadil jsem je, dal jsem jim šanci. Jsou mé, i když jinak. Už jen stěží s nimi spojím příběh svého života. Dětství i smrt. Jsou to mladé stromky a já zestárl. A sázím a hledám, kde naposledy vydechnu…

O autorovi:

Dlouholetý televizní moderátor a populizátor vědy Vladimír Kořen je známý hlavně díky populárně naučné show Zázraky přírody. Má za sebou také projekty Tajemství vody, Živé srdce Evropy nebo Planeta Věda. 15 let byl součástí zpravodajství ČT a za svou televizní práci získal cenu Česká hlava nebo čestnou medaili Vojtěcha Náprstka Akademie Věd ČR. V období 2010–2020 byl také úspěšným starostou města Říčany. Během řízení města se dostal mezi 100 nejvýraznějších inovátorů střední a východní Evropy. Je členem správní rady Nadace Partnerství, přičemž je tváří soutěže Strom roku. Jeho manželkou je mezinárodní šachová mistryně Martina Kořenová, s níž má čtyři děti. Vždy choval respekt k literatuře a u příležitosti svých padesátin přichází se svou knižní prvotinou.

Nakladatelství KAZDA, fotografie na obálce: Iva Haj, iIlustrace: Kristýna Franková, 272 stran