Chlad od Scotta Carsona – Pomalý horor po kterém získává přehrada jiný rozměr

Pomalý horor točící se kolem přehrady – to není úplně běžná věc. Když před sedmdesáti lety musely zatopit město Galesburg, byly kolem toho docela vášně, tak jako vždy, když lidé musejí opustit své domovy kvůli „obecnému blahu“. Tady jím byla přehrada Chilewaukee, zvaná Chladná, která se však nakonec nespojila do kaskády pro vodní zásobování New Yorku, čili všechno to bylo úplně zbytečné. Dnes, po tolika letech, jako by se ale přízraky zatopeného města znovu hlásily o slovo, kapku naštvané…

Od začátku bylo jasné, že tu potkáme postav jako na orloji. Šerif Ellworth se bojí o syna Aarona, místního plavce a taky potížistu. Mick Fleming je z kontroly přehrad a už léta žádá o její údržbu, nikdo ho však neposlouchá. Newyorská policie má vlastní oddíl střežící přehrady, a v něm Gillian, která se v kraji narodila. Její otec zatím v New Yorku razí tunely a bojí se, že ji to divné a strašidelné město zachytí a sežere zaživa, stejně jako její matku…

Pár lidí začíná mít divné vidiny. Neustále prší a voda v přehradě stoupá nad únosnou mez. Tady se může něco ošklivého stát…

Kdo čeká hrůzu a strašidla, ať zkusí něco jiného. Tady se buduje atmosféra pomalu, postupně se seznamujete s lidmi a jejich problémy. Největší úzkost tu dlouho způsobuje hlavně neustálý déšť – jednak je prostě skličující, jednak přibližuje okamžik, kdy už hráz vodu nezadrží. Kupodivu uprostřed podivných věcí tu jde i o lidský příběh – rodů tak pevně spjatých s půdou (na které žili přes několik staletí), že se jí odmítají vzdát a nakonec přehradu prokleli (tak nějak). A teď nastal čas zúčtování…

A v druhé půlce se něco „ošklivého“ opravdu stane a vám běhá mráz po zádech – ale zase ne kvůli duchům – obrazy zkázy po přírodní katastrofě prostě zasáhnou každého. Román náhle mění žánr, i když vlny podivna a Zla tu stále jsou. Už ale nejsou hlavní hvězdy, možná ani nikdy nebyly. Tím hlavní je zabránění ještě větší pohromy, ke které všechno celou dobu směřuje, kam se sbíhají všechny nitky. Na posledních stránkách v podstatě ani nedutáte, jak příjemně chytře je vše vyšponované k závěrečnému finále.

Chlad je pomalý, podzimně skličující atmosférou nabitý román, který by asi neměli číst lidé, žijící pod nějakou hrází. Přesadit tenhle příběh na Vltavu a do Svatojánských proudů by asi nefungovalo (chybí tu dávné zlo, před kterým by zdrhali i Irokézové). Místa ztracená pod hladinou si ale nechávají svou vlastní magii. Možná takový Jozef Karika by si s tím poradit dokázal. A nejspíš by i tuhle knihu zvládl napsat líp…

Originál: The Chill, 2020, překlad: Naďa Funioková, vydal: Kalibr, 2021, 438 stran