Arnošt Goldflam vydal Strašidelnou Šumavu. Máme ukázku

Šumava je krásnou a tajemnou oblastí naší vlasti, ve které se může stát cokoliv. Strašidelná Šumava je zase třetím strašidelně pohádkovým průvodcem po našich zemích od Arnošta Goldflama.

Známý režisér, herec a spisovatel Arnošt Goldflam se tentokrát vydal vstříc přírodě a divům čarokrásné Šumavy. S knihou čtenáři navštíví města, vesnice, lesy, močály, jeskyně a jiná skrytá šumavská zákoutí. Dozví se mnohé o lidech, bytostech a stvořeních, která zde žijí. Příběhy, které se odehrávají napříč časem, částečně vycházejí z historie Šumavy. Prostor ale autor nechává i své vlastní fantazii. Některé povídky podle jeho slov snad čtenáře pobaví, u jiných se snad budou i trochu bát.

„Když jsem po Strašidelném Brně a Praze strašidelné přemýšlel, o čem bude třetí kniha, vzpomínal jsem na cesty, které jsem podnikl. A tak přichází na řadu Strašidelná Šumava. Při psaní jsem znovu navštívil místa, která mne uchvátila svými tajemstvími či vzhledem. Nechal jsem se také inspirovat díly Karla Klostermanna nebo Adalberta Stiftera,“ říká Arnošt Goldflam a pokračuje: „Atmosféru knihy pak nádherně doplňují barvité ilustrace mojí ženy Petry Goldflamové Štětinové, ilustrátorky, scénografky a milovnice šumavských hvozdů. A nenechte se mýlit – knihu si užijí nejen děti, ale také jejich rodiče.“

Přečtěte si ukázku z knihy Strašidelná Šumava.

Utajený tábor

Šumava je krásný kus naší země. Husté lesy, voda, bažiny, prostě místo, kde si člověk může užívat všelijakých malebných zákoutí a tajemných míst. O mnohých už se psalo. V zimě plno sněhu, výletník tam může zabloudit, a dokonce i zmrznout. Někde nenarazíš na člověka dlouhé hodiny, lidské obydlí nevidět, pomoci se nedovoláš. Jdeš a jdeš, zdá se ti, že víš kam, šlápneš do mokrého bahna a propadneš se. Zmizíš a nikdo už tě nenajde. Vypráví se o jezerech, kde jsou ukryty poklady, zatím je však nikdo nevypátral. Lidé si však nedají pokoj a stále v nějaký objev doufají, a tak chodí hlubokými lesy, po cestách i cestičkách, nahoru a dolů. A přitom se může stát, že se ztratí navždy.

Jeden vášnivý turista posedlý objevováním krás přírody jezdíval na Šumavu léta. Myslel si, že to tam dobře zná, prošel tam snad každý kout. Chodíval sem a tam, dosud nikdy nezabloudil, vždycky trefil někam, kde ho přece jen potkalo trochu štěstí. Narazil na nějaký opuštěný statek, chalupu, někoho místního, který mu ukázal cestu do civilizace. Když někdy zrovna nevěděl, kudy dál, přespal třeba pod lesním přístřeškem, v hustém křoví, v krmelci nebo v boudě pro turisty. Párkrát se ho dokonce ujali místní lidé, slitovali se nad ním, pomohli mu, poskytli mu nocleh a dali najíst.

Rád se vydával do míst, kde ještě nikdy nikdo nebyl, hnán touhou objevovat něco nového, neznámého. Někdy měl sice namále, ale zatím to vždycky dobře dopadlo, takže si říkal, že má přece jen štěstí, a tak měl dost odvahy zkoušet to znovu a znovu. Byl samotář, rád chodíval sám a neznámými cestami.

Jednoho dne se dostal k rašeliništi, kterému se říká Mrtvý luh. Lidská noha tam vkročí jen málokdy. Kráčel hustým lesem, prodíral se houštinami, z kopce a do kopce, až se před ním otevřel pohled na rozsáhlou mokřinu, uprostřed které byl docela velký ostrůvek, k němuž vedl jakýsi stlučený chodníček z úzkých prken. Na ostrůvku bylo vidět pár dřevěných srubů, vypadalo to jako nějaká trampská osada, postavená už před lety milovníky přírody a samoty. Vydal se tedy po chodníčku k těm záhadným a – jak to vypadalo – opuštěným srubům. Ani ten chodníček nebyl příliš pevný, některá prkna se viklala a dřevo pod ním skřípalo. Nebylo to lehké, lávka byla mokrá, někdy mu dokonce podklouzla noha, takže to bylo i dost nebezpečné. Byl samozřejmě zvědav, co tam objeví. Sruby zdálky vypadaly docela zachovale, nezdálo se však, že by byly využívány. Patrně nikdo nechtěl riskovat chůzi po tom vratkém a kluzkém chodníčku, navíc bez velkých nadějí, že na ostrůvku něco objeví, a i kdyby, že by to stálo za řeč. Ovšem náš turista byl zvědavý a říkal si, že přece jen tu možná před lety mohla být nějaká kolonie lidí, kteří se oddělili od společnosti a rozhodli se žít po svém. Ale to už muselo být dávno. Uvažoval o tom, zatímco opatrně kráčel dál. Možná to mohlo být nějaké společenství spojené vírou, možná nějaká sekta, mohla v tom být i politika, pronásledování, těžko taky říct, v jaké době tu mohli žít. Náš turista se cítil jako vědec, který je nadosah velkému objevu. Jak se pomalu blížil ke svému cíli, pocítil v nitru rozechvění, napětí i zvědavost.

Když tedy konečně opustil vratký chodníček a nohama spočinul na pevné zemi, bylo to pro něho ulehčení, byť ještě nevěděl, co tu na něj čeká. V hlavě cítil jakýsi podivný šum, jako by se ocitl na mořském břehu, kam bez ustání dorážel příboj. Asi to nepůsobily ani tak vlny, jako spíše nervozita.

Srubů bylo pět, země kolem nich byla zarostlá hustou trávou a řídkými křovisky. Lidské stopy vidět nebyly, patrně tudy už dávno nikdo nešel. Pan Vrána, tak se totiž náš poutník jmenoval, si řekl, že napřed obhlédne okolí srubů a pak teprve se zkusí podívat dovnitř. Tak to všechno obešel, nalezl však jen zrezivělé hrábě, starou motyku a rozpadlé kolečko, nic víc. Došel k prvnímu srubu a chvíli rozvažoval, má-li vejít dovnitř. Po chvíli přece jen do dveří strčil a ty se otevřely překvapivě lehce. Vešel a uvnitř se rozprchl houf myší, patrně je vyplašil, nejspíš nikoho nečekaly, možná ani člověka nikdy neviděly. Rozhlédl se, ale nebyl nikterak překvapen. Vnitřek srubu tvořila jedna velká místnost. Byla poloprázdná. Postel, pak hrubý stůl z otesaných trámů, ohniště, vlastně spíš takový improvizovaný krb, pár stoliček různě rozestavěných, či přesněji rozházených po místnosti. Na stole keramické mísy, dřevěné lžíce a napichovátka, takové vidličky o dvou zubech. V rohu pak skříň bez dveří, také z trámů nahrubo sbitých a otesaných sekyrou. Vypadalo to, jako by se sem obyvatelé srubu nastěhovali ve spěchu a všechno potřebné si museli vyrobit. Ale teď už tu nejspíš dávno nikdo nebydlel. Přesto tu nebyl prach, jak by se dalo čekat. Jako by někdo ze srubu odešel, poklidil po sobě, vše otřel a čekal, že se snad časem vrátí zpět. Přece však byl vzduch uvnitř trochu zkažený, jistě tu nebylo dlouho větráno. Pan Vrána vyšel ven, zhluboka se nadechl a zamířil k dalšímu srubu. Napětí poněkud pominulo poté, co ho první srub nijak nevystrašil, prostě to tam bylo jen staré a poněkud zatuchlé. Okny dovnitř ještě dopadalo denní světlo, však bylo nedlouho po poledni. Nebylo se tady čeho obávat.

Druhý srub byl uvnitř v podstatě stejný jako ten první. Jen pod těžkým stolem, který se mu podařilo odsunout, byl jakýsi čtvercový poklop. Nadzvedl jej, pod ním však zela prázdnota. Na podlaze bylo vlhko, jinak nikde nic. Vrána tedy přisunul namáhavě stůl zase zpět a prohledal zbytek stavení. Ve skříni viselo nějaké roucho, snad pánská noční košile, dlouhá a z tuhého světlého plátna. Měla našité kapsy a v nich bylo zrní. Vrána ho vzal do ruky a promnul. Mezi zrním byl vyschlý prst s železným kroužkem. Asi tam byl už dlouho a zapomnělo se na něj. Pan Vrána vyhlédl z okna, jestli někoho neuvidí, ale nezahlédl ani živáčka. Jen nějaký zajíc nebo králík přehopsal kolem.

Třetí srub byl prázdný, nenašlo se tam nic kromě zařízení stejného jako v těch předchozích staveních. Ve čtvrtém srubu byla navíc jen prázdná plechová vana. Zato pátý srub! Zařízení jevilo známky pečlivějšího opracování, kolem stolu byly lavice, vana tu byla také, ale snad měděná, i nádobí tu bylo lepší a bylo ho o poznání více. Krb měl římsu, na níž stálo několik nádob. V koutě byly vyskládány několikery dřeváky a jedny též stály u lůžka, na kterém ležela vysušená mrtvola muže, oblečená do oděvu, jaký se nosil tak před devadesáti, možná sto lety. Muž měl na rukou prsteny, zlaté a stříbrné, s drahými kameny. Na nose měl brýle a pootevřená ústa odhalovala poměrně zachovalý chrup. V ruce držel vyschlý plod, jenž před těmi lety mohl být brambor nebo snad řepa. Pan Vrána se polekal, po zádech mu přeběhl mráz, ačkoli zima nebyla. Rozhodně nepočítal, že se tu potká s mrtvolou. Co se tu asi odehrálo? Jací tu žili lidé a z jakého důvodu tu byli? Rozhodl se, že mrtvému sundá prsteny z rukou a odnese je do místního regionálního muzea. Mohly být tak z první světové války, vždyť také vedle muže ležela puška s nasazeným bodákem. Když pak pan Vrána páčil mumii kosti prstů, aby jí sejmul prsteny, našel ještě papír, na kterém stálo: „Mysleli jsme, že se tak krušného konce nedočkáme, že se snad ještě dožijeme jitra.“

Pan Vrána vyběhl ze srubu, rychlými, ale opatrnými kroky přešel po chodníčku přes bažinu a pochodoval raději dál, do civilizace.

Nakladatel: CPress, ilustrace: Petra Goldflamová Štetinová, 144 str., 349 Kč