Film Poslední závod: civilně pojatá pocta Hančovi, Vrbatovi a… Emerichu Rathovi

Kdo by neznal smutný příběh Hanče a Vrbaty. Ale tragédie, která se odehrála před téměř sto deseti lety, má ještě jednoho aktéra, o kterém se dosud moc nemluvilo. To se nyní snaží napravit tvůrci nového pohledu na známý příběh.

Každý, kdo někdy vyrazil na horskou túru, ať už pěšky či na běžkách, tak jen co se trochu zkazilo počasí, si možná vzpomněl na tragický příběh dvou všestranných sportovců a nadšených lyžařů, Hanče a Vrbaty. Oba umrzli v březnu 1913 během lyžařského závodu poté, co se na hřebenech Krkonoš dramaticky změnilo počasí.

Kdo byl kdo

Bohumil Hanč (1886–1913) byl průkopník lyžařského sportu v Krkonoších, byl nejslavnější český lyžař své doby a vyhrával závody doma i v zahraničí. Byl sedminásobným mistrem zemí Koruny české a své umění předával dál jako lyžařský instruktor. Václav Vrbata (1885–1913) byl ze sedmi sourozenců a s jedním z bratrů se nadchli pro lyže. Coby člen Sokola se seznámil s Hančem a později založil při Sokole lyžařský odbor. Hanč s Vrbatou sloužili společně v císařské armádě a jako velcí kamarádi se často navštěvovali.

Jejich kamarádem byl všestranný sportovec Emerich Rath (1883–1962), který se jako jediný Němec zúčastňoval českých závodů; ostatní Němci z Krkonoš je z nacionálních důvodů bojkotovali (Krkonoše byly před první světovou válkou chudým krajem, kde se český živel často střetával s německým).

Hanč a Rath se dobře znali. Setkali se i na startu významného mezinárodního závodu na 50 kilometrů, který se odehrál 24. března 1913. Po prvním kole (z celkových tří) se počasí na hřebenech prudce zhoršilo (trať tam byla kvůli špatnému sněhu v nižších polohách přesunuta na poslední chvíli), vypukla sněhová vánice a všech pět ostatních závodníků postupně vzdalo. Hanč se ale nevzdal. Šlo o hodně, závod musel vyhrát Čech. Zůstal tedy na trati sám (o čemž ovšem neměl tušení), jenže závod se v mraze, mlze a hustém sněžení rychle změnil v zápas o holý život. Vrbata se závodu nezúčastnil. Přišel k trati později jako divák a dal Hančovi, který závodil jen v košili (začínalo se za pěkného počasí, kdy bylo osm stupňů), svůj kabát. Když byl závod předčasně ukončen, Rath se vydal Hančovi na pomoc. Sice ho ve vichřici našel, ale sám ho odtáhnout do nedaleké Labské boudy nedokázal. Vrátil se pro pomoc, ale ta už přišla pozdě. Hanč zemřel vyčerpáním a Vrbata, který se v husté mlze ztratil, umrzl…

„Bude tam pořád mlha“

Když před devíti lety absolvoval režisér Tomáš Hodan s přáteli celodenní túru v rámci přechodu Krkonoš, zažil dost podobné počasí tomu, které zaskočilo Hanče s Vrbatou. Po návratu do chalupy si začal číst jejich příběh a vznikl z toho nápad natočit o nich film. Podobně na tom byl producent Ondřej Beránek, kterému se zhruba o rok později dostal do ruky starší článek v Reflexu o oné tragické události. Oba tvůrci se spojili a odstartovali projekt, který ale bohužel trval celých osm let. Oba filmaři museli čelit nedůvěře pramenící především z neustálého srovnávání s dřívějším filmovým zpracováním (Synové hor z roku 1956) a dokonce také obavou z neatraktivního tématu („bude tam pořád mlha, lidi nebudou vidět“). Jako první dostal scénář Kryštof Hádek, sám nadšený běžkař, který souhlasil se ztvárněním Bohumila Hanče. Roli Václava Vrbaty získal po castingu debutující Vladimír Pokorný. Hančovu ženu Slávku si zahrála slovenská herečka Judith Bárdos.

Přestože legendární příběh jistě znají nejen vyznavači „bílé stopy“, podle tvůrců filmu Poslední závod jen málokdo ví o všem, co se tehdy skutečně odehrálo. Nyní se snaží divákům odvyprávět tehdejší události tak, jak se opravdu staly a vyzdvihují důležitou a zapomenutou postavu Emericha Ratha (Marek Adamczyk). Ten se nikomu díky německému původu zřejmě do historie moc nehodil, ať už za první světové války, mezi oběma válkami, ale ani po té druhé. Obvinění z kolaborace unikl jen díky tomu, že za války schovával u sebe doma německého Žida, později byl ale perzekuován díky propagaci „amerického způsobu života“, když v Praze prodával sportovní potřeby a výbavu pro tramping. Nakonec žil chvíli jako bezdomovec a později zemřel zcela nemajetný a opuštěný v domově důchodců.

Tvůrci zvolili pro vyprávění dvě paralelní dějové linie. Jedna se odehrává v letech 1912 a 1913, sledujeme v ní Hančovo vítězství, následné třenice mezi Čechy a Němci, těžký život na horách i Hančovo rozhodnutí nechat závodění a věnovat se manželce a rodině. Paradoxem pak je, že se ke svému poslednímu závodu musel nechat přemluvit… Druhá linie se odehrává na horské boudě v roce 1959. Sem přichází starý Emerich Rath (Oldřich Kaiser) a nechá se zaměstnat jako topič. Správci boudy (Jan Hájek) to není zrovna po chuti – sám má „škraloup“ a zaměstnat Němce, který se navíc chystá vyrazit za rok na kole na olympiádu v Římě, může být nebezpečné. Přesto však cítí ke starému muži respekt a nechává se čím dál více vtáhnout do vyprávění událostí z roku 1913.

Jde to i bez patosu a tendenčního pojetí

Celý film je pojat střízlivou optikou. Tvůrci zkrátka chtěli podat poctu všem třem aktérům a zhostili se toho důstojně. Z příběhu sice zaznívá nadšení z lyžařského sportu, ale ani zdaleka nemá nic s „budovatelskými“ filmy padesátých let. Nenajdeme tu ani prvoplánovou snahu o okouzlení z hor, zapomeňte na nějaké Krakonoše a lyžníky. Sníh je tu většinou mokrý, těžký, nebo zmrzlý, v chalupách se žije skromně a počasí až na výjimky nikomu nic nedaruje. Děj nemá prakticky žádná hluchá místa, plyne ve stále stejném tempu, a znovu zdůrazňuje zaměření na doplňující vyprávění tehdejších událostí, bez zbytečných příkras. Bez přebytečného patosu je natočena i samotná scéna skonu obou lyžařů. Klidně se přiznám, že při tragických scénách s horolezci (a pak ještě s hasiči) sahám po kapesníku, ale tady to nebylo tak hrozné. To ovšem neznamená, že by příběh nebyl dojímavý. Avšak tvůrci si patrně řekli, že každý přece ví, jak to skončí, tak proč z toho dělat doják. Dovedu si ovšem představit, co by s tím provedli v Hollywoodu…

Co se týče hereckých výkonů, Kryštof Hádek odvádí standardně dobrou práci a pod vnější slupkou nenápadného a skromného chlapíka skrývá houževnatou touhu a nezlomnou vůli jít asi za svým. Vladimír Pokorný tu coby Vrbata nemá příliš mnoho prostoru, Marek Adamczyk jako Rath působí jako lehkovážný sympaťák nad věcí, dokud není třeba vyrazit na pomoc kamarádovi. Kdo mě ovšem nadchl, byl Oldřich Kaiser jako „starší verze“ Ratha. Každý už jistě ví, že už dávno není tím kašpárkem z „Kouzelníka“, ale dokáže zahrát velmi vážné role. Tady opět dokazuje své mistrovství, a byť se to děje na poměrně malé ploše, věříte mu každé slovo, každý výraz.

Hazard, ztráta formy nebo hrdinství?

Příběh Hanče a Vrbaty se tedy završil na mrazivých hřebenech Krkonoš na Velikonoce 24. března 1913 (od té doby je to Den horské služby). Premiéra nového zpracování jejich příběhu proběhne na den přesně po 109 letech (a pouze v kinech). Názory na smrt obou závodníků se dodnes různí, někdo mluví o ztrátě formy, dětinské snaze trumfnout německé závodníky či Vrbatovo diskutabilní poskytnutí kabátu Hančovi. Nerad používám pro recenze cizí názory, ale pro závěrečné hodnocení celého snímku si dovolím zmínit jeden komentář k článku o Hančovi a Vrbatovi na serveru HoryDoly.cz. Ať si o celé události myslí každý co chce, je to neslavnější krkonošský příběh lidského hrdinství, přátelství a vlastenectví. Hanč s Vrbatou jsou hrdinové a Hanč jako špičkový závodník dokázal bojovat až do konce svých sil. Vrbata zase coby oddaný přítel neváhal nasadit svůj život za život kamaráda. Tohle by se mělo stále glorifikovat (a v dnešní době zvlášť) a film, který to dělá, navíc střízlivou a nenásilnou formou, u mě (a doufám, že i u diváků) zaboduje vždycky!

Česko, 2022
Česká premiéra: 24. 3. 2022
Režie: Tomáš Hodan
Hrají: Kryštof Hádek, Judit Bárdos, Marek Adamczyk, Oldřich Kaiser, Vladimír Pokorný, Vladimír Javorský, Jan Hájek, Jaroslav Plesl, Jan Nedbal, Cyril Dobrý, Jan Hofman, Gabriela Pyšná, Zbyšek Humpolec, Simon Kirschner, a další.
Délka: 102 minut
Mluveno česky, německy
Oficiální stránka filmu: www.bontonfilm.cz