Otec hlídá dceru: Zdánlivě nesrozumitelné představení divákovi přece jen dává smysl

Moderní divadlo prý přináší poselství a posouvá tradiční formy. V praxi to znamená, že má nějaký složitý děj (pokud vůbec) a můžete mít problém orientovat se v tom, co vlastně sledujete.

Hra Otec hlídá dceru je stručně řečeno o Muži, který dostal na krk holčičku, aby se prošli. Na tenhle základ však tvůrci nabalili spoustu dalších vrstev, nad jejichž významem tápete. Po jevišti totiž chodí asi šest herců (Otec je jasný, toho představuje Radúz Mácha, Matka je Pavla Beretová), ti další jsou kdokoli – kamarádi, další ženy, veřejné mínění, vnitřní hlas… A všichni dohromady jsou zároveň vypravěči. Komentují, popisují, jako by četli text scénáře včetně poznámek pod čarou. Je to kapku neobvyklá forma, to ale není vše. Sedačky jsou umístěné po obou stranách jeviště, takže herce máte téměř na dosah ruky a vidíte vše do detailů. Plus další herečka symbolizující dceru tvoří dětské patlaniny, které se zároveň promítají na plátno. To vše vám pěkně zamotá hlavu.

Ale nečekejte žádnou srandu. Muž – Otec má na krku hypotéku, dvě děti, zodpovědnost, na kterou není připravený a raději utíká ven z domu – kde ho manželka nehlídá, kde může kouřit a pít pivo a mluvit sprostě. Před starostmi neuteče, může je ale rozmělnit s kamarády. Důraz na všechny hrozby, které na děti číhají, jsou znepokojivé, zvlášť všechna ta „evakuační hlášení“. Teď během války na Ukrajině získávají úplně nový rozměr…

Strohá scéna s popelnicí, lampou a spoustou šutrů určitě má mnoho skrytých symbolů (jsou ty šutry břemena starostí, nebo jen „pevné břidlicové podloží“?) Ale i když si často říkáte, na co jste to vlezli, až druhá polovina vám ukáže smysl některých nesmyslů z první části a leccos vám dojde.

V druhé části se role obrátí a Dcera hlídá Otce – stárnoucího, zmateného, další břemeno ke všem jejím běžným starostem. Bratr se od zodpovědnosti odřízl a ona je na vše sama. Leckterý divák, na němž leží nebo bude ležet zodpovědnost za jinou dospělou osobu, se v její frustraci pozná. Nekoná se tu žádný mumraj proměňujících se postav, většinu času jsou tam jen oni dva a děj jako by zpomalí. Ale pěkně z toho mrazí.

Pro běžného diváka, který je zvyklý scény a prostředí na jevišti vidět a ne si jen nechat o nich vyprávět a představovat si přibližně prolézačky, cukrárnu nebo břeh potoka, může být hra trochu šok. Po nevěřícném zírání si ale na divné popisování a těžké šutry zvykne. Možná bude odcházet s tím, že ne všemu rozuměl, ale určitě bude mít o čem přemýšlet…

Premiéra: únor 2022
Autor textu: Ondřej Novotný, dramaturgie: Jan Tošovský, režie: Jan Frič, výtvarná výchova: Marek Brožek
Hudba a zvukový design: Michal Kindernay, světelný design: Martin Špetlík, scéna a kostýmy: Jana Hauskrechtová
Hrají: Pavla Beretová, Jindřiška Dudziaková, Veronika Lazorčáková, Taťjana Medvecká, Ondřej Pavelka, Šimon Krupa, Matyáš Řezníček, Radúz Mácha