Jistě, pane premiére v Divadle Bez zábradlí: ze zamýšlené satiry trochu mrazí

Po úspěchu knižní předlohy a televizního seriálu se autoři pustili i do divadelních her, strefujících se do zákulisí britské politiky.

Se svým neschopným politikem Jimem Hackerem a jeho tajemníkem sirem Humpreym už divákům předvedli, jak se vládne světu – v Divadle Na Vinohradech uváděli první hru Jistě, pane ministře. Hacker jako pouhá loutka v rukou svého poradce tápal, nechápal a nechával se manipulovat. Tady, už jako premiér, pořád tápe.

Ale už ví – jak se udržet v křesle, jak odrážet novináře, jak si přizpůsobovat pravdu. Naivní a idealistický (a morální) pohled na svět tak zůstal jen asistentovi Bernardovi. Dokonce i krásná poradkyně Claire ví, že ve vysoké politice není místo na sentiment.

Takže i v druhém díle můžeme sledovat slovní ekvilibristiku sira Humpreye, když má jednoduše odpovědět na otázku. A urputnou snahu celého týmu vybřednout z další krize. Tu představuje ministr jakési ropné velmoci, který chce po Hackerovi sehnat prostitutky, jinak Evropě nepůjčí peníze.

Kdybychom byli někde v Divadle Palace nebo na Fidlovačce, na jeviště by ty šlapky určitě dorazily a hra by sklouzla do laciné trapnosti. Tady však zůstali přeci jen o něco vkusnější (i když velvyslanec v podání L. Županiče spadal do kategorie podivných karikatur) a o kurtizánách se tu pouze mluví. A to hodně.

Morálka a hodnoty na jedné straně a prachy a premiérské křeslo na straně druhé.

Ačkoli… kdyby se jenom nemluvilo a víc konalo, z úsměvné komedie by byla komedie vyloženě veselá. Takhle máte pocit, že se herci museli našprtat vážně hodně textu a že už jen za to si potlesk zaslouží. Ale po Vinohradském už je to jen nastavovaná kaše, která by měla být vtipná, ale jak se zamýšlená satira přibližuje realitě, spíš z toho mrazí…