Barbora Vovsíková: Kdyby to šlo, chtěla bych žít v muzikálu

Mladá herečka prožila první sezónu po ukončení VOŠ herecké v Praze. Byla milenkou Viléma, strašného lesů pána, i rusalkou, sestrou sličné Ondiny. Kde se vzala touha hrát, co je její hnací silou a čeho by chtěla v životě dosáhnout, prozradila Barbora Vovsíková.

Kdy tě poprvé napadlo, že bys chtěla být herečkou?

Studovala jsem střední školu obor chovatel cizokrajných zvířat. Moje vysněná práce byla někde u zvířat, krmit je a celý den se s nimi mazlit. Chodila jsem na praxe do pražské zoo, kde jsem si tenhle sen plnila, viděla jsem, jak funguje z druhé strany. Po maturitě jsem šla na zemědělku na kynologii, ale vydržela jsem jen jeden semestr. Nebavilo mě to, přednášky mě nudily a chtěla jsem pryč. Ale ve chvíli, kdy jsem začala chodit na herecké kurzy, přišlo naprosté pohlcení a všechno šlo stranou. Myslím, že v člověku jsou touhy někde zakořeněné a vynoří se na povrch ve chvíli, kdy je dostatečně zralý a schopný na nich pracovat. Jsem dost spontánní, pracuju s tím, co je a co přijde. Když mě něco pohltí, nadchne, jde všechno ostatní stranou. Asi takhle se to u mě stalo, nastoupila jsem na hereckou školu.

Tvá rodina má k divadlu blízko? Podporovali tě v rozhodnutí vystudovat hereckou školu?

Vůbec ne, z naší rodiny se nikdo divadlu nevěnuje, proto je moje rozhodnutí i dost překvapilo. Jsem ve své podstatě introvert do morku kosti, nevyjadřovala jsem se, když jsem nemusela, nevyhledávala společnost a byla jsem stydlivá. Nejdřív mi říkali, jak bude těžké se prosadit, že nebudu mít nic snadného, že takových lidí je spousta. V tu chvíli jsem už ale byla stoprocentně rozhodnutá a nikdo se mnou nehnul. Jinak mě má rodina vždycky ve všem podporuje, a když viděli, jak jsem na jevišti šťastná, myslím, že jsou šťastní i za mě.

Už máš za sebou i první herecké zkušenosti v kamenných divadlech. Kde tě mohli diváci vidět?

První zkušenosti přišly už na škole, ve studentském Pidivadle na Letné. První inscenace byla Máchovy hrdličky křik, taková koláž na motivy života a díla Karla Hynka Máchy. A druhá inscenace Vlk in fabula byla komedie o čtyřech rozdílných ženách a jednom spisovateli. Tam jsem si zahrála Jiřinku, domácí puťku, která se ale uměla i roztomile naštvat. Tahle role mě bavila a dost jsem se na ní naučila.

Hostovala jsem také v Městském divadle v Mladé Boleslavi v inscenaci Ondina, v režii Martina Vokouna. Hrála jsem jednu z Rusalek, sestru Ondiny. Tam jsem měla první možnost vidět, jak to funguje ve velkém profesionálním divadle.

Ke spolupráci mě oslovil právě Martin Vokoun, který byl také naším hereckým pedagogem na škole. Jsem mu, nejen za tuto příležitost, nesmírně vděčná. Beru ho za svého divadelního otce, který mě naučil a umožnil první divadelní kroky.

A jaká byla tvá první sezóna?

První sezonu jsem brala jako možnost rozkoukat se, zjistit, co a jak. Škola a praxe jsou totiž něco úplně odlišného. Na škole se člověk naučí jen takový zlomek, základ, spíš se tak trochu „otrká“, ale právě praxe ho pořádně otestuje.

Prozatím jsi na volné noze. Chtěla bys ale dostat angažmá a mít možnost pracovat soustavně s jedním souborem?

Vlastně v současné době už na volné noze nejsem, od září nastupuji do angažmá v Městském divadle Kladno. A líbí se mi představa souboru jako takové druhé rodiny. Lépe se mi pracuje s lidmi, které znám, a nějak už na sebe slyšíme. V novém kolektivu mi trvá déle zapadnout a odvázat se. Pro mě osobně to tedy má více pozitiv než negativ. Ale kdo ví, co přijde v budoucnu, třeba změním názor. Hlavní je pro mě pracovat v kolektivu lidí, kteří jsou v pohodě, s nimiž nebudou problémy, ale spíš sranda.

Máš nějakou opravdu vysněnou roli? V koho by ses chtěla na jevišti proměňovat?

Vysněnou roli nemám, beru to, co přijde. Z každé role se člověk něco naučí. Mám ale ráda role takových „divnolidí“, s nimiž si člověk může pěkně pohrát. Teď právě mě hodně baví inscenace Ptáci, kterou právě zkoušíme, premiéra bude 17. září v pražské Komorní činohře. Hraju tam Julii, mladou holku, která najednou naruší vztah dvou lidí a až do konce vlastně nevíte, o co jí jde.

Možná přijde čas, kdy si začnu role vybírat, ale myslím, že mladý člověk by měl sáhnout po každé příležitosti a čerpat jak benzínka.

Mimo hraní se věnuješ i zpěvu. Co tě baví víc a mají čtenáři šanci vidět a slyšet tě někde naživo?

Zpěv je pro mě něco jako terapie, nejrychlejší cesta, jak ze sebe dostat emoce. Kdyby to šlo, chtěla bych žít v muzikálu. Miluju představu, že v reálném životě třeba čekáte na tramvaj, nestíháte a začnete o tom zpívat. Za vámi začnou lidi unisono tančit choreografii, pak přijede tramvaj a vy jakoby nic odjedete. Nebo třeba rozchodová čísla by mě moc bavila.

Zatím nikde naživo nevystupuju, ale určitě bych co nejdřív chtěla akustický koncert v malé kavárně nebo klubu. To by se mi líbilo. A kdyby se objevil někdo, kdo by mi složil nějaké písničky, bylo by to ještě lepší.

Jinak mě můžete slyšet od září v Městském divadle Kladno v muzikálu Donaha!.

Co tě baví, když máš čas jen pro sebe?

Hodně ráda sportuju, paradoxně u toho relaxuju. Baví mě se zničit, překonávat, jít až za svoje hranice. A taky potřebuju dobrou fyzičku, abych mohla běhat po jevišti. Chodím na kruhové tréninky, tzv. brutal kruháč, kde cvičíte určitý cvik po danou dobu na několika stanovištích za sebou. Chodím tam už asi rok a půl, potkala jsem skvělou partu lidí a trenérů, opravdových profíků, kteří vás dokážou pořádně vyhecovat. Pořádají i kempy, kde jsou každý den minimálně dva intenzivní tréninky a pěkně vás to zničí. Rozhodně potom potřebujete aspoň dva dny volna, protože ani nevyjdete schody. To moc doporučuju. (smích) Na druhou stranu jsem ale i dost líná, a když si můžu udělat volno, nedělám vůbec nic. Zavřu se doma, koukám na filmy a fakt si to užívám.

A na závěr, co tě čeká od září, máš už nějaké pracovní plány na nadcházející sezónu?

Hned 10. září mě čeká premiéra muzikálu Donaha! v Městském divadle Kladno a 17. září, o týden později, premiéra inscenace Ptáci, o které jsem už mluvila. Jedná se o komorní psychodrama podle povídky Daphne du Maurier, podle níž vznikl i známý Hitchcockův film. Takže, ať už se chcete pobavit, nebo bát, srdečně vás zvu.

Děkuji za rozhovor a přeji hezký zbytek prázdnin a úspěšný vstup do nové sezóny.

Medailonek

Barbora Vovsíková se narodila a vyrostla v Praze. Vystudovala VOŠ hereckou v Praze. V současné době je herečkou Městského divadla Kladno, ale spolupracuje i s dalšími soubory. Mimo hraní se ráda věnuje také zpěvu. Barbora je svobodná a žije v Praze.