Volba lady Harriett – romantika, která postrádá líbivé hrdiny
Volba lady Harriett od Rachael Anderson je nenáročnou historickou romancí, ve které se dávají na souboj dvě tvrdohlavé vůle…
Lady Harriett slíbila své přítelkyni, že zůstane na jejím panství Tanglewood do té doby, dokud nepřijede jakýsi kapitán Jamison. (Viz druhý díl Vzestup slečny Notleyové.) Harriett je ale dáma hodně nóbl, takže když ji kapitán nechtěně urazí a neomluví se, strašlivě se jí tím dotkne. Lady se rozhodne, že ho z Tanglewoodu vyštípe. Ale Jamisona Harriettiny přímé i nepřímé pokusy začnou bavit, a brzy se ukáže, že vznešená dáma není v piklích zase tak zdatná (což ji neskutečně rozčiluje, skoro tak, jako ten nemožný chlap).
Autorka oprášila oblíbené téma krásky, které všichni tak dlouho pochlebovali, až si na to zvykla. A když pak potkala někoho, kdo ji hned nepadl k nohám, byl jí automaticky nesympatický. V předešlém díle působila lady Harriett jako veselá šibalka, ale tady dalo dost práce přesvědčit čtenáře, proč by jí vlastně měli fandit. Chovala se totiž jako trucovitý fracek. (Jako by autorka měla něco proti „normálním“ hlavním postavám.) Až když Harry změní strategii a zkusí kapitána líp poznat (aby našla nějaké jeho slabiny k dalšímu využití) začíná být konečně trochu sympatická. Autorka přidá do děje ještě nutnost kapitána výhodně se oženit a příjezd jeho přitroublých rodičů, čímž se zápletka zas posune kapánek jinam, než byste čekali. O to víc, že v druhé půlce pro změnu zatoužíte nakopnout zas Jamisona. Ten totiž používá škádlení a žerty jako obranu, ale neumí s tím včas přestat. Celá knížka je tak sledem naschválů a nedorozumění, které mezi ty dva staví zeď.
Naštěstí to dobře dopadne, ale přiznám se, že nechápu, co má autorka proti přímočaře líbivým hrdinům, že ty své musí vymýšlet takové… nevyzpytatelné, divné.
Originál: The Pursuit of Lady Harriett, 2017, překlad: Dana Šimonová, vydal: Baronet, 2019, 247 stran
Napsat komentář