Vévodkyně je velmi nenáročná romantická oddechovka

U romantické literatury si obvykle chcete vydechnout a vypnout mozek. Ale všechno má své meze… 

Autorka veselé romance Vévodkyně jako by podceňovala čtenářky, když jim předkládá stokrát omletý příběh Popelky: obyčejná holka, postgraduální studentka Samantha, najednou zjistí, že je vlastně šlechtického rodu. Že je vévodkyní fiktivního evropského království, kde se nemůžou dočkat, až jí vrátí její miliony, o které přišla během nějaké revoluce. Co na tom, že Chase tím naprosto vykradla profláknuté Princezniny deníky, že je to vlastně upgradovaná verze pro o trochu starší čtenářky s o trochu starší hrdinkou?  

Řeší se tu hlavně všudypřítomný zájem médií a proč se k ní všichni najednou chovají tak divně. Je tu pochopitelně i sladký princ Alex, který se okamžitě do Sam zblázní, ale po minulých skandálech si musí dávat pozor na mediální obraz… A Sam se při všem tom zmatku nechce zaplést s někým, s kým to nemá budoucnost – protože přece následník trůnu si musí vzít nějakou pořádnou aristokratku, ne? Můžete na ni křičet, že teď je přece i ona pořádná aristokratka, nic to nepomůže, tenhle imaginární problém je tu stejně jen proto, aby příběh neskončil moc brzy, aby natáhl stránky o proměně kačátka v labuť atp. 

Čtenářky sladkých příběhů snesou ledacos, ale mě tu chyběla aspoň špetka originality, nečekaný vývoj zápletky, cokoli. Jak se s Sam princ hned hrnul, jakmile ji viděl, to mi přišlo trochu podezřelé – čekala jsem nějaký háček. Ale on tam žádný nebyl. Alex je opravdu takový cukrouš s opravdovými úmysly, prostě autorka jde přímou cestou k šťastnému cíli a nějaké prostoje v podobě hlubší zápletky jí nezajímají, protože je nepotřebuje. Vévodkyně je tak opravdu na vypnutí mozku pro všechny příznivce filmů typu Princ a já… 

 Originál: Suddenly Royal, překlad: Jiřina Stárková, vydal: Baronet, 2019, 364 stran