Můj komorní herecký coming out
Co si budeme nalhávat, každý herec to někdy zažil. Kolegové na jevišti nic moc, nerozumíte tomu, co v roli říkáte a děláte. Jde jen o to, přežít úmorné dvouměsíční zkoušení! Někdy se vám jednoduše stane, že se ocitnete v inscenaci, která není tak úplně terno, ale zatnete zuby, předstíráte zájem, koneckonců předstírání je přeci hercovým denním chlebem. Pragmaticky řečeno, je to práce, hypotéku zaplatí. Trvá to naštěstí jenom hodinu a půl a další sezónu se to beztak stáhne!
Když máte ale kliku, jako já v Komorní činohře, dostanete se do divadla, kde se vám to nestane JEDINKRÁT za celých 15 let!!! Hustý, hustý, huuustý!!!
To máte ve zkratce: 15 let, 11 skvělých inscenací, 11 rolí, na které jsem pyšná, a víc jak 20 hereckých kolegů, kteří vás inspirují. Těšíte se na každou reprízu s nimi. A že těch repríz bylo. Spočítala bych je… /ty reprízy/, ale jsem herečka. 🙂
V Komorní činohře jsem ani jednou nemusela zatínat zuby při hraní, nutit se na zkoušku, předstírat, že mě hraní baví, dělat to jen kvůli penězům, netěšit se na své kolegy, cítit se na jevišti trapně, nevědět co hrát…Ani JEDNOU! Co by za to někteří dali! A troufám si tvrdit, že to stejně mají všichni moji kolegové z KOČky. A pokud ne, tak jsou ještě talentovanější, než jsem si myslela, protože jinak bych to jejich „předstírání“ přece aspoň jednou prokoukla, ne?!
Nad a za vším samozřejmě stojí nejdůležitější člověk Komorní činohry – režisér, dramaturg, produkční a principál Jiří Bábek. Patnáct let! Fíha! Tak se ptám: může vás po jedenácti inscenacích režisér jako herce stále inspirovat? Nemáte prokouknuté všechny jeho fígle? Může vás ještě vůbec někam herecky posunout? A obratem si odpovídám: kdybych věděla, že máme před sebou ještě dalších jedenáct nových kousků, tedy dalších patnáct let, budu blažená. Vím, že herecky porostu, protože budu vedená režisérem, který nemá potřebu cokoli sobě, hercům a světu dokazovat. Jde mu o ryzí, divadelní, čistou hru činů, kde je v hlavním plánu herec a divák, prostor, čas a komorní činohra.
Můj herecký povzdech bohužel směřuje k tomu, že letos už Komorní činohra svou oponu neotevře. Proč Komorní činohra nemůže hrát? Vždyť přeci smyslem umělecké tvorby je, aby to bavilo pokud možno všechny, co se na tvůrčím procesu podílejí? Když Komorní činohra všechno tohle má, proč nemá nárok na finanční prostředky? Je přeci komorní, nepotřebuje miliardy! Nerozumím…
Samozřejmě, že je zapotřebí bulvárních her a klasiky, velkých a alternativních scén i monstrózních podívaných. Ale stejně tak potřebujeme i ty komorní. Vše má přeci svůj smysl, a díky svobodě dělat tolik rozmanitých počinů se divadelní kultura vyvíjí dál a dál. Divadla se vzájemně inspirují, nechápou, štengrují, ale každé je tu pro svého diváka. A má své místo. Kdyby byly na trhu jen dva druhy chleba – Moskva a Šumava… taky bychom přežili. Ale! Jaká strašná nuda by to byla?
Epilog:
Komorní činohra má motto: i dospělí mají své sny. Herci taky mají své sny, možná fantasmagoričtější, barevnější, depresivnější, bláznivější…
A já si na tomto místě přeju: ať nám tu jednou nezbude jen Šumava s Moskvou… a Komorní činohra znovu ožije, nejen v mých snech!
Ivana Machalová, herečka
Ivana Machalová rozená Huspeková je česká divadelní herečka. Narodila se v Teplicích. Je absolventkou Gymnázia v Teplicích a Vyšší odborné školy herecké v Praze. Je vdaná a má dceru Emilku.
Napsat komentář