Dětenice: místo, kde zažijete středověk (3)

Už dvakrát jste si mohli přečíst vyprávění o návštěvě zámeckého resortu Dětenice. Dnes mám pro vás ještě několik slov o veselém večerním programu a o závěru našeho pobytu. Takže, jak je to nakonec? Líbilo nebo ne?

Hosty baví během večeře středověký program. Jde o různé scénky, šarvátky mezi rytíři, výslech čarodějnice, hledání lupiče, břišní tanečnice atd. Lze si všimnout, že zde personál opravdu nezahálí – odpoledne jsme pozorovali jednoho mladíka, jak trénuje koně na rytířské turnaje, večer fungoval jako jeden z bubeníků. Náš klíčník se zase představil jako polykač ohně a krotitel hada. Poprvé jsme si na něj s přítelkyní šáhli a dokonce nám nevadilo nechat si několikametrového plaza položit na krk a ramena.

Nemám rád sezení v první řadě na jakékoliv akci, kde je potencionální riziko být vtažen účinkujícími do děje. Nevím, proč si přitom vždy vzpomenu na povídku Šimka a Grossmana o návštěvě cirkusu… Tady jsem neměl na výběr, protože zasedací pořádek byl jasně daný, připadlo mi místo hned na kraji, a tak jsem čekal, co přijde.

A vskutku – brzy po zahájení programu mě mezi sebe vytáhly břišní tanečnice. Vyhrnuly mi košili co možná nejvíc, aby prý bylo při tanci pořádně vidět břicho. S tancem na podobných akcích nemám problém, takže jsem se rychle zapojil a vysloužil si za to pochvalu. Zda byla upřímná, kdo ví. Nicméně jsem si říkal, že pokud mám být za chvíli vybrán třeba k vsazení do klády, proč si to předtím nezpříjemnit.

Nakonec na kládu nedošlo. Pouze mi dvakrát vrazil jeden ze zbrojnošů při příchodu na scénu hořící louči do ruky (docela z toho teklo nějaké svinstvo), řka, ať jsem tam taky k něčemu.

U stolu jsme se seznámili i s dalšími hosty. Jednak s „Ilonkou-Vochechulí“ a jejím mužem, jednak s postarším párem. Ti přiznali, že dostali poukaz od syna a moc se jim sem nechtělo, protože prý od každého slyšeli, „jak je to tam blbé“. Nakonec byli příjemně překvapeni a večer si užili a bavili se. Stejně jako my.

Bu, bu, bu!

Nastala hluboká noc. Rytíři, lupiči i tanečnice odešli. Ohně pomalu dohasínaly, byl čas jít na kutě. Z krčmy jsme se za pěkně hustého deště a citelného ochlazení přesunuli do hotelu, kde bylo pro změnu přetopeno. Na stěnách v chodbě už hořící louče nevisely, nahradilo je ukryté studené elektrické světlo. Celkem jsem to chápal, kdyby vrávorající návštěvník srazil pochodeň na zem, hořelo by to tu asi velice rychle.

Já mezi vrávorající nepatřil, a tak jsme nevyužili ani naučený rituál rozsvěcení lucerny z odpoledne. Jediným problémem bylo vedro, se kterým jsem se potýkal skoro celou noc, než jsem až téměř nad ránem přišel na to, že šikovně ukryté elektrické radiátory lze regulovat či úplně vypnout.

Ještě před spaním se z chodby ozývaly reproduktorem šířené strašidelné zvuky. Kdybychom o tom nevěděli předem, měli bychom možná problém poznat, co to vlastně má být. Zatím co jsem zpocený koukal do stropu, uvažoval jsem o tom, že tohle by se mělo ještě zdokonalit. Když si tu dali práci, aby vše vytvářelo dokonalou iluzi středověku, nebyl by snad problém najmout někoho, kdo by chodil po chodbě jako bílá paní, bezhlavý rytíř nebo umrlec.

„Královská snídaně“

Název našeho balíčku byl odvozen mimo jiné z toho, že v něm byla zahrnuta snídaně na pokoj, na což přítelkyně nejvíc slyšela. To se nakonec odbylo pouhým donesením podnosu stůl v našem pokoji, přičemž ho přinesla nějaká žena z personálu, chovala se a oblečená byla celkem normálně. Nešlo navíc o kdovíjakou hostinu, a tak jsme poznali, že kdybychom šli na snídani do nedaleké jídelny na patře, kde hořel krb a kde jsme si mohli přidat, co bychom chtěli, bylo by to asi lepší. Tak někdy příště.

Starosti ryze současné

Středověká zábava je hezká věc, ale druhý den ráno, když jsme vyšli z hotelu, abychom se před odjezdem ještě trochu protáhli, se nám připomněla drsná současnost. Všichni účinkující z předchozího večera stáli venku. Historické kostýmy vyměnili za černý smuteční šat. Šli na pohřeb kolegovi. Podle fotky u malého pomníčku poblíž hotelu šlo o zhruba dvacetiletého kluka. Podle všeho motorkář…

Líbí nebo nelíbí?

Po krátké procházce jsme se sbalili a vyrazili na cestu domů. Navzdory rannímu zážitku spokojení. Strávili jsme příjemné odpoledne, prošli si pivovar i útulný zámek, bavili jsme se při středověkém programu, chutnalo nám jídlo i pivo, strávili noc v zajímavém a ojedinělém hotelu. Zkrátka jsme věděli, co můžeme zhruba čekat, takže jsme nebyli zaskočeni. Nemohli jsme ale čekat úplně vše, a tak jsme o nějaké to (příjemné) překvapení nepřišli.

Pro někoho jsou Dětenice nakašírovaným místem, kde je většina věcí příliš umělých (týká se to hlavně zámku). Pro jiné je to atraktivní místo, kam jet za odměnu s rodinou, nebo vítaný způsob jak někoho obdarovat. Slyšel jsem, že někdo vyčítá panu Ondráčkovi, že nedává více pracovních příležitostí místním a že z vydělaných peněz nedává více na obec. Faktem ovšem je, že když je zde v hlavní sezóně až sto padesát členů personálu, nabízí se v kraji, kde je jistě problém sehnat práci, alespoň přes léto spoustu pracovních příležitostí. A také je nepopíratelným faktem, že všichni zaměstnanci o svém chlebodárci mluví s uznáním, hraničícím až s úctou. Asi by to tak mělo být.

Pravdu zřejmě nejlépe charakterizuje příklad těch starších manželů, kteří seděli s námi u stolu. Můžete o Dětenicích slyšet ledacos a myslet si o tom své. Chce to ale přijet a přesvědčit se. Nebát se a přijet. Pokud nejste příliš upjatí a nebude Vám vadit, jak tu s Vámi budou mluvit, pokud umíte „vypnout“ a odhodit všední starosti, zapomenout na přetechnizovanou civilizaci (do toho počítám i zásuvky na nabití tabletu), nechat se unášet fantazií o středověkém pobytu, pak se budete bavit a bude se Vám tu nejspíš líbit. Stejně jako nám a mnoha dalším lidem, které jsme tu potkali.

Foto: Zamekdetenice.cz