Muž, který nevrhá stín: pravda a fikce v zajímavé kombinaci

Muž, který nevrhá stín od Vadima Petrova je románem o zpravodajských službách, který špionážním příběhem není. Příběh, který nás vrací do éry po listopadu 1989, ale literaturou faktu není. A přesto je v něm hodně pravdy, ale také fikce. Bude jen na nás, čemu budeme chtít věřit…

Kniha začíná na počátku devadesátých let (minulého století), kdy se český mladík jménem Nathan Kassis vrací z ročního pobytu v USA, kam odešel krátce po tzv. „Sametové revoluci“. Uprostřed rozvíjející se mladé demokracie se stále rozkoukává a není mu jasné, co by mohl dělat. Zpočátku střídá různé podřadné práce, které ho příliš neuspokojují. Když je mu jednoho dne nabídnuto, že by mohl absolvovat kurz v britské tajné službě, příliš neváhá. V Čechách byla totiž hned v prvních porevolučních dnech rozprášena nechvalně proslulá Státní bezpečnost a byla nahrazena novou tajnou službou, ve které měli být pouze noví, minulostí nezatížení lidé. Ti měli absolvovat výcvik v zahraničí a poté nastoupit do zpravodajské služby v Česku.

Ale zatímco se Nathan na britské půdě učí všechno, co musí budoucí zpravodajský důstojník umět, v Česku se řada lidí snaží urvat z rozpadajícího se koláče bývalého socialistického majetku co největší krajíc. Domlouvají si pololegální či nelegální obchody, zakládají fiktivní společnosti, do kterých si ulévají peníze. Ti protřelejší obchodují se zbraněmi, které tu zůstaly po odchodu sovětských vojsk. Divoká doba, země neomezených možností. Kdy se rychle rozkouká, může rychle zbohatnout. Rodí se první milionáři, rodí se i organizovaný zločin.

Bylo to také období přesunu obrovského majetku. Z vlastnictví státu do soukromých rukou. Komunistický majetek, firemní majetek, odborářský majetek, majetek SSM, majetek organizací národní fronty… Když měl někdo dobré informace a znal lidi, mohl se zabezpečit na celý život. Byla to jedinečná historická příležitost. Ne každému se poštěstí, že nastane zrovna za jeho života.

Str. 31

Pokud je Vám jméno autora povědomé, pak vězte, že nejde o toho skladatele Petrova, který mimo jiné složil nesmrtelnou znělku televizního večerníčku Krkonošské pohádky. Autor Muže, který nevrhá stín je synem známého skladatele. I když po něm zdědil muzikantské geny, vydal se nakonec jinou cestou. Počátkem devadesátých let skutečně absolvoval zpravodajský kurs v britské tajné službě MI5. Po návratu do Čech pracoval v tajné jednotce přezdívané White House (podle jisté bílé vily v Praze, kde jednotka sídlila). Následně působil jako tiskový mluvčí prvního premiéra České republiky, ředitel tiskového odboru Úřadu vlády a ředitel kanceláře Rady pro zpravodajskou činnost. Po odchodu ze státní služby zastává různé manažerské a poradenské pozice.

Své zkušenosti ze zpravodajských služeb, ale i z působení v polistopadové éře nyní zpracovává ve svém prvním románu. Není snadné ho žánrově zařadit. Nejlépe by se dal popsat jako fiktivní příběh s lehkým nádechem thrilleru, vyprávěný z několika úhlů pohledu, proložený skutečnými událostmi. Skutečně „s nádechem“ – nečekejte v žádném případě špionážní akční drama typu „James Bond v Čechách“. O tom kniha skutečně není, její hodnota je – jak se vzápětí dočtete – jinde. Ano, někdy na straně devadesát sice dojde ke dvojnásobné vraždě, ale ta není pro další děj podstatná.

Autor se na pozadí příběhu několika fiktivních postav vrací do doby, kdy ve společnosti vládla euforie z nových změn po pádu komunismu. Lidé měli chuť pracovat, budovat, podnikat, cestovat. Radovali se z pocitu, že konečně mohou svobodně dýchat a říkat co si myslí, aniž by za to byli potrestáni. Ruku v ruce s tím se rozjely události, o kterých se lidem radujícím se z nově nabité svobody ani nesnilo. A možná, že o nich řada lidí nemá tušení dodnes.

V románu Vadima Petrova se velice šikovně mísí fikce s realitou. Pokud se člověk o danou problematiku dopodrobna nezajímal, může být pro něj těžké rozlišit, kdy autor čtenáři sděluje, jak to bylo doopravdy, nebo mu jen naznačuje, jak to mohlo být. Řada čtenářů si asi řekne, že pokud je zrovna tohle pravda, nebo připustí, že se to tak mohlo stát, je to dost znepokojující (nejpůsobivější jsou pasáže o „skutečném důvodu“ vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 nebo úloha bývalého ruského prezidenta Michaila Gorbačova v „Sametové revoluci“). Otázka, k čemu vlastně dospíváme sami a kolik našich názorů je výsledkem manipulace, případně v čí prospěch, ruku v ruce s dodnes aktuální „zálibě“ ve spikleneckých teoriích, se nese celou knihou a pojednávají o ní i dovětky na konci knihy. O ty se postarali bývalí kolegové autorova – Generálmajor Petr Pelz, bezpečnostní poradce Andor Šándor nebo publicista Jefim Fištejn.

Mladším čtenářům, kteří tuhle dobu nadějí v začátku devadesátých let nezažili, a pád komunismu je pro ně stejně představitelný asi jako – jak se píše v knize – pro leckteré z nás rozpad Rakouska-Uherska, může kniha Vadima Petrova přiblížit, za jakých podmínek vznikal režim, ve kterém dnes žijí. Těm, co to tehdy zažili, román nabídne zpětného pohledu s odstupem čtvrt století. Mimochodem zvlášť doporučuji kapitolu 54, která velmi stručně a zároveň trefně shrnuje, kam jsme se od doby „Sametové revoluce“ posunuli…

Podle studie, kterou k pětadvacátému výročí změny režimu vydala poradenská firma KPMG, se Češi mají ve srovnání s rokem 1990 výrazně lépe, ale paradoxně se tak vůbec necítí. V devadesátém věřili, že se společnost bude vyvíjet dobrým směrem, ale v roce 2015 si to myslel málokdo. Platy vzrostly skoro dvojnásobně, Češi žijí ve větších domech či bytech, mají více aut i majetku. Také si zvykli žít na dluh – užívají si života, chodí do kaváren, vináren a restaurací, a díky lepší zdravotní péči a životnímu stylu se dožívají vyššího věku a rodí méně dětí.

Str. 294

Román je protkaný četnými vsuvkami v podobě vysvětlujících odstavců, jak to tehdy bylo s tím či oním politikem nebo událostí. I když jde především o román o zpravodajských službách, čtenářům souběžně připomene mimo jiné tank 23 natřený na růžovo, JZD Slušovice, odsun sovětských vojsk, slavnou čínskou restauraci v Praze a mnoho dalších „ikon“ komunismu nebo polistopadové éry. Na které se možná v dnešních problémech už pozapomnělo. Téměř na každé stránce nechybí vysvětlující poznámky pod čarou. V knize se také často vyskytují scény dlouhých dialogů, které zřejmě nemají jinou úlohu než určitou formou čtenáři nabídnout objasnění nebo možné vysvětlení daných událostí. Leckdy bych přiblížil knihu k polodokumentární televizní minisérii České století, kde také tolik nešlo o děj, jako spíše o vysvětlující dialogy.

Musím také podotknout, že Muž, který nevrhá stín, nemusí být čtení pro každého a někdo může mít problém s orientací ve velkém množství postav a jejich funkcí. Nemluvě o zkratkách různých firem a institucí. Navíc román nemá v podstatě žádný nosný děj – postava Nathana se objevuje zpočátku velmi sporadicky, prostor dostávají střídavě různé postavy podílející se na polistopadových obchodech. K Nathanovi se vracíme až mnohem později, kdy střídavě sledujeme jeho výcvik v MI5 a střídavě rozsáhlý a poněkud složitý obchod se zbraněmi nebo tzv. „červenou rtutí“. K tomu se později přidají další motivy – například hledání zlata po Saddámovi Husajnovi.

Na závěr znovu upozorňuji – nečekejte špionážní thriller! Zpočátku se Vám může zdát, že u knihy nevydržíte. Ale pak Vás nejspíš tahle téměř literatura faktu chytne stejně jako mě. Vadim Petrov Vás vezme o nějakých pětadvacet let zpátky, něco vysvětlí, něco naznačí a nabídne možné vysvětlení. Je jen na Vás, jak k tomu přistoupíte. Dávejte při čtení pozor na souvislosti. Nemusí být snadné se románem prokousat, ale za to se dozvíte něco o „špiónech po Česku“ v oné euforické době, o které řada lidí dodnes ráda zasněně vypráví, i když se na jejím pozadí dělo něco, o čem neměli ani tušení. Kniha Vadima Petrova je totiž podle mého názoru především svědectvím o tom, co všechno doba rodící se demokracie také obnášela.

Vydáno: Grada Publishing, a. s. (2016)
320 stran