Než spadne opona

Znát. Soudit. Plakat. Nezapomínat. Ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi nebylo moc možností, jak přežít. Wilhelmu Brassemu se to podařilo díky umění kvalitně fotografovat. Děsivé vzpomínky si však nesl po zbytek života.

Němci byli za 2. světové války přímo posedlí dokumentací, archivací a zaznamenáváním svých válečných úspěchů. Zběsile dokumentovali i život a činy v koncentračních táborech, snad s vírou, že jednou se fotografie a krátké filmy stanou učebním materiálem pro budoucí generace. Což se také staly (i díky odvaze mnohých lidí, podobných Wilhelmu Brassemu), naštěstí však jinak, než bylo původně zamýšleno.

Dnes si již skoro nikdo nedokáže spolehlivě představit živoření a hrůzné činy, které museli fotografové z táborů zaznamenávat. Jeden z nich, polský fotograf s rakouskými předky Wilhelm Brasse, se po letech rozhodl podat svědectví. V knize Fotograf z Osvětimi autoři Luca Crippa a Maurizio Onnis vyprávějí Brasseho příběh, od roku 1941, kdy byl vybrán do oddělení identifikace jako vrchní fotograf, do konce války. Kniha není však jen syrovým soupisem holých fakt, mnohem více se podobá napínavému románu, v němž ovšem vystupují velmi skutečné osoby.

Wilhelm Brasse se celou válku snažil být co nejneviditelnější, držel se v ateliéru a temné komoře, aby se co nejvíce vyhnul skutečnému dění v táboře. Realita ho však stejně dostihla, protože mimo vězňů těsně po transportu ho kápové a jiní vysocí důstojníci využívali i k fotografování lékařských pokusů, selekcí a jiných.

Brasse se celou dobu snažil uchránit holý život a přitom pomoci alespoň minimálně svým pomocníkům. Díky svému maličko privilegovanému postavení se mu to i dost dařilo. O to více jím však zmítala záplava viny, že on žije jen díky tomu, že umí fotit a vyvolávat fotografie, zatímco jiní museli zemřít.

Kniha Fotograf z Osvětimi nehraje na citlivou strunu, nechce čtenáře dojmout. Má být výpovědí o tom, jaké maličkosti v hrůzných podmínkách a válečných dnech rozhodovaly o životě či smrti. Autentický pohled muže, jenž se rozhodl podat toto svědectví, se může stát dalším článkem do řetězu povědomí a znalostí o událostech 2. světové války a vyhlazovacího tábora v Osvětimi.

Wilhelm Brasse prokázal těsně přes osvobozením Osvětimi velkou odvahu, když odmítl zničit všechny důkazy o lidech, kteří v táboře zahynuli. Díky tomu se zachovaly fotografie a negativy pro pozdější identifikaci a také jako dokumentace pro historiky. Sám fotograf po skončení války už nikdy nevzal fotoaparát do ruky.

Líbilo se? Dejte o článku vědět ostatním: