Petr S. Pixy, Komtur: Parta podfukářů hledá pro arcibiskupa ukradené korunovační klenoty

Jsou císařovy korunovační klenoty padělky? Historicko-dobrodružný román s detektivními prvky, napsaný poměrně moderním stylem, nás zavede do roku 1878.

Když někdo napíše historickou detektivku, budete možná očekávat nějakého postaršího autora, který celý život leží v historických knihách a starých dokumentech a konečně si odskočil k něčemu méně vážnému. Buď proto, aby svoje znalosti zúročil a oslovil i čtenáře, ke kterým by se jinak jeho práce nedostala, nebo kvůli tomu, aby si prostě jen udělal radost. Petr S. Pixy se ale této představě vymyká. Občanským jménem Petr Staníček (narozen 1968) vystudoval matematiku, ale nakonec se věnuje webovému designu a programování. V rámci této činnosti vydal několik odborných knih. Pod přezdívkou Pixy psal jeden z prvních blogů u nás, publikoval sloupky na Lupě a Respektu. Historický román Komtur je jeho beletristickou prvotinou.

Děj knihy se odehrává v roce 1878 převážně na Starém městě v Praze. Jeho hrdiny jsou mladá dáma jménem Klára a její kamarád Šimon, který strávil mnoho let u cirkusu. Oba se živí drobnými podfuky na důvěřivé a starožitností chtivé „hejly“, kteří by pak na získaných starožitnostech „za výhodnou cenu“ ještě rádi vydělali. Klára se Šimonem používají různé převleky a perfektně vymyšlené krycí historky, až jednou narazí na těžší kalibr. Sami se totiž zjevně nechali napálit jinou dvojicí podfukářů. Naštěstí se ukáže, že se tak dělo jen za účelem, aby Kláru a Šimona zkušení „mistři“ Eda a Michal vyzkoušeli. Mají pro ně totiž nabídku, která se jim jen tak nenaskytne. Nejde o nic jiného než vyfouknout z tajné jezuitské pokladnice část korunovačních klenotů. Ty současné jsou totiž padělky a pražský arcibiskup, který Edu s Myškou najal, je chce získat zpátky, aby císař mohl být korunován tím pravým „železem“ a ne nějakými náhražkami. Arcibiskup má ovšem dost možná jiné pohnutky, navíc zaměstnává svého nohsleda, bývalého vojáka, který by nejraději šel čtveřici podvodníků po krku. A aby to nebylo málo, ještě někdo další počínání najaté čtveřice tajně sleduje.

Upřímně, nemám moc rád historické detektivky. Většinou proto, že často obsahují moderní výrazy, navíc jde nejednou o příběhy, které by se klidně mohly s drobnými úpravami odehrát i v současnosti a do historických reálií jsou pouze zabaleny. U Pixyho to platí jen částečně, ale k tomu se ještě dostanu. Jak už vyplynulo z předchozího odstavce, celý děj se točí kolem legendy ohledně korunovačních klenotů, od nichž údajně existuje několik kopií. Všechny klíčové postavy románu se pak snaží najít a získat ty pravé a jediné. Pokud nejste příliš zběhlí v historii, nerozeznáte leckdy co je fikce a co skutečnost, ovšem bude vám i tak jasné, že autor (podobně jako řada jeho kolegů píšících historické detektivky) vycházel z některých skutečných událostí. Informací je v knize opravdu hodně a záleží na vás, jestli se chcete zaobírat myšlenkou, jestli to může být pravda nebo ne. Nebo vám to bude úplně jedno a necháte se unášet historickým příběhem, který sice na rozdíl od knih tohoto žánru odehrávajících se v mnohem vzdálenější a temnější minulosti neobsahuje tolik tajemna ani akce, ale nejvíce asi baví eskamotérskými kousky ústřední čtveřice. Dojde i na prozkoumávání tajných a částečně také zasypaných chodeb. Tady ovšem každému, kdo má v těle alespoň špetku smyslu pro klukovská dobrodružství, musí srdce zaplesat radostí a tělem prolétnout blažený pocit.

Příběh má poměrně moderní stavbu děje. Neboli jinak řešeno, kdyby se odehrával v současnosti, mohl by být klidně českým klonem akčních podívaných typu Dannyho parťáci. Považte sami, máme tu partu podfukářů zaměřených na starožitnosti. Její členové jsou mistři převleků a improvizací. Dokážou nejen leckdy zdánlivě nemožné, ale především se do akce dobře připravují i po stránce vědomostí, což jim několikrát nejspíš zachrání kůži. Jako mnoho jiných historických detektivek i tady se najdou relativně současné výrazy, které by tehdejší postavy asi neřekly. Za všechnu mohu třeba jmenovat „hodit do něčeho vidle“ (ve smyslu překazit, narušit).

Na zadní straně knižního obalu je mapka Prahy z roku 1878 (kromě tohoto roku se jedna z kapitol se odehrává v roce 1862 a v intermezzu také v roce 1562). Na rozdíl od knih Jiřího Slavíčka z podobné doby tu není seznam tehdejších ulic a jejich dnešní názvy, ale znalci historického centra Prahy si odvodí, jak se konkrétní ulice jmenuje v současnosti a co je na místech děje dnes.

V románu je velká spousta informací a řada dějových odboček. Pokud budete k četbě usedat roztěkaní, nebude se vám kniha číst snadno. Je třeba dávat pozor a hned od začátku pochytit všechny souvislosti, jinak se s koncem příběhu v ději ztratíte. Navíc je především v první polovině vyprávěn na přeskáčku a dost často se jedná jen o rozdíl několika dnů, takže i tady může dojít k lehké dezorientaci. Autorovi se každém případě povedlo v mnoha pasážích skvěle vystihnout atmosféru tehdejší podzimní Prahy, díky čemuž se zejména v těchto pasážích do příběhu vžijete a možná i zasníte jaká ta naše metropole tehdy asi byla.

Text: Petr S. Pixy (2022), vydáno: Argo (2022), 432 stran