Jiří Všetečka: Procházka proti proudu času

Muž, který zasvětil život fotografování, propadl omamnému kouzlu vývojky a stále s chutí napjatě čeká, co se na fotografickém papíře objeví. Jiří Všetečka vydal více než dvě desítky knih plných fotografií, nad nimiž se zastavuje dech. Pražský chodec se v nové knize rozhodl bilancovat a v rozhovoru prozradí, jak se k fotografování dostal, co ho zajímá a baví, a do čeho se vrhne dál.

Čím jste chtěl být jako malý chlapec?
Měl jsem hodně zájmů. Ve škole mě bavila matematika, fyzika, školu jsem zvládal bez problémů. Taky jsem dělal muziku, zpíval jsem, hrál na klavír a housle. Těch zájmů bylo poměrně hodně a přesně jsem nevěděl, co chci dělat. Fotografování vůbec nebyl můj sen, dostal jsem se k tomu vlastně náhodou.

Kdy jste propadl kouzlu fotografie?
K fotografování jsem se dostal až ve svých dvaadvaceti letech. První snímky jsem udělal vypůjčeným foťákem, fotky jsem z nich dělal nejdřív doma v koupelně. Později jsem začal fotografovat v klubu amatérů ve Vysočanech, kde měli fotokomoru. Tehdy jsem tomu definitivně propadl. Dokonce jsem chtěl po skončení strojní fakulty studovat fotografii na FAMU. Přijímačky jsem udělal v posledním ročníku fakulty strojní, ale v té době nebylo bohužel možné studovat dva odlišné obory zároveň, takže mi FAMU nepovolili.

Fotografování jsem se tedy nevzdal, stalo se naopak mou velkou láskou. Záhy jsem začal publikovat, pracoval jsem pro noviny. V roce 1969 jsem se dokonce stal řádným členem Svazu československých výtvarných umělců, což byla v té době velmi prestižní organizace a dobrá profesní vizitka.

I když jste svým způsobem samouk, vrhl jste se sám do učení. Kde jste předával své zkušenosti studentům?

Na FAMU, kam jsem se nakonec dostal jako kantor, když už ne jako student. V roce 1969 jsem tam nastoupil a zůstal tam až do roku 1991, dělal jsem dokumentární fotografii.
Mimoto jsem pracoval na fakultě strojní, kde jsem dosud, na projektu modernizace a výuky využitím audiovizuální techniky. To, co se nyní běžně dělá na počítači, se v té době dělalo pomocí klasické audiovizuální techniky, tzn. diaprojekce, psací projektory, televize, film, speciální. Celé to byl projekt ministerstva školství. Spojoval jsem tam fotografii s technikou.
To byla práce, která mě bavila a navíc jsem u ní mohl nadále fotografovat, publikovat, později jsem vydával knížky. Jelikož jsem byl členem Svazu, mohl jsem spojovat všechny tři profese – fotografa, pedagoga a strojaře.

U koho jste se nakonec učil vy? Nebo jste si celou cestu prošlapal sám?
Učil jsem se studováním výstav, knížek, fotografií a z práce tehdejších fotografů. Když jsem v roce 1972 požádal o habilitaci v oboru fotografie, dělal na mě posudek pan profesor Plicka. Byl to vynikající člověk a skvělý fotograf, od něhož jsem se strašně moc naučil. Navíc jsem byl tak drzý nebo odvážný, jako mladému klukovi mi to tehdy vůbec nepřišlo, že jsem šel za Josefem Sudkem. Ten si mě oblíbil, i když moje fotografie tehdy určitě nestály za moc. (smích) Dovolil mi chodit s ním po Kampě, po jeho království, a pozorovat ho při práci. Díky němu jsem se naučil pokoru k fotografii, hledat a počkat na pravý okamžik. To se mi později velmi hodilo, když jsem fotografoval Prahu v různých atmosférách.

Každý druhý si dnes myslí, že je fotograf. Dá se vůbec kvalitní fotografii jen tak naučit nebo je třeba mít talent od přírody?
Myslím si, že 20 % dobré fotografie je talent a zbytek je řehole. Mimo trpělivosti a umění vystihnout ten jeden pravý okamžik, kdy stisknout spoušť, je velmi důležitá dokonalá technika. Té se skutečně musíte naučit. V současné době jde technika trochu stranou, díky digitálním foťákům a možnosti fotografie uměle vylepšovat, se často ztrácí atmosféra. Osobně stále všechno fotografuji klasickým foťákem, nemám digitál.

Co pro vás fotografie znamená?
Fotografie je dokument doby, fotograf svou prací zároveň vyjadřuje svůj názor na místo a dobu. Například kameraman musí poslechnout režiséra, ale fotograf je sám sobě režisérem, produkčním, dramaturgem i kameramanem. A svou práci si musí umět obhájit. Když jsem pracoval na FAMU, říkal jsem studentům, aby k pěti z deseti odevzdávaných snímků připsali důvod, proč právě ony fotografie vybrali. Tím se učili přemýšlet o důvodech, proč právě tu kterou fotografii udělali a co pro ně znamená.
Také považuji za důležité umění řadit fotografie za sebou. To jsem zjistil při přípravě knížek, kdy jsem celý titul skládal dohromady. Hlavní je však mít dobrou techniku, na které můžete stavět další.

Vaší dlouholetou modelkou byla a je Praha. Kde se zrodil nápad na slavného Pražského chodce?
Chtěl jsem vydat publikaci plnou fotografií, ale zároveň doplněnou textem. Protože máte-li ve fotografické knížce pouze fotografie, nezachytíte často dokonale jejich atmosféru. Když jsou ale doplněny textem, třeba i krátkým, máte šanci se nad nimi zastavit a spolu s textem dostat ze snímku nový, hlubší vjem. Když jsem se pustil do realizace tohoto snu, hledal jsem vhodné texty, které bych spojil s krásami Prahy. Po několika zavržených autorech jsem nakonec vybral Nezvalova Pražského chodce. Od dědiců Vítězslava Nezvala jsem dokonce získal i povolení použít názvu. Kniha vyšla prvně v roce 1978, ale dodnes zůstává ve čtenářské oblibě. A to je krásné.

Svou lásku k Praze jste zvěčnil také v publikaci Praha světlem tvořená. Jak dlouho trvá příprava podobné knížky?
S přípravou knížky jsem začal, když mi bylo 75 let a dostal jsem chuť bilancovat. Původně jsem chtěl udělat velkou knihu, do níž bych vložil všechny své životní zkušenosti, zážitky a především ty nejlepší fotografie. Jenže taková publikace by byla až moc rozsáhlá, rozhodl jsem se tedy své lásky (fotografování lidí a Prahy) rozdělit na knihy dvě. Praha světlem tvořená obsahuje snímky dělané klasickou metodou za výjimečných světelných podmínek. Do své nové knížky …chodec s objektivem jsem vložil snímky lidí a vzpomínky na svou spolupráci s filmem, divadlem i novinami. Kompletní příprava textů, výběr fotografií a kompletace zabere přibližně dva roky. Jelikož jsem autorem a zároveň i nakladatelem svých knih, mám šanci rozhodovat o každém kroku výroby knihy. Chodím kontrolovat rovněž tisk, abych věděl, že žádná fotografie neutrpěla skenováním ani tiskem. A myslím, že se takový postup vyplácí, protože Praha světlem tvořená byla vyhlášena nejkrásnější knihou roku 2013.

Vaší druhou láskou je fotografování lidí, jak jste sám řekl. Jak vzpomínáte na fotografování divadelních inscenací a spolupráci s divadelníky?
Vzpomínám s láskou, mám z toho poměrně hodně nezapomenutelných zážitků. Například jsem se dostal do dnešního Divadla na Vinohradech a chodil jsem fotografovat zkoušky i generálky. Do jednoho kusu scénograf, architekt Svoboda, vymyslel točny, díky nimž musely převleky a přestavby probíhat velmi rychle. Já jsem na to v zápalu fotografování zapomněl a točny se pode mnou začaly otáčet. A potom nemohu zapomenout na pana Oldřicha Nového. Oldřich Nový byl můj idol, fotografoval jsem ho při režijní práci v Karlínském divadle na Rosemary a My Fair Lady. Tahle obyčejná fotka měla neskutečné pokračování. Když se připravovala výstava ke 100. výročí narození Oldřicha Nového, tu mou fotografii někdo našel v pozůstalosti. Oldřich Nový si právě tuhle fotku z Karlína zařadil mezi své oblíbené, což jsem mohl dokázat osobním dopisem, v němž mě sám pan Nový žádal, zda bych mu mohl udělat tuhle fotku v patnácti provedeních. A ta fotografie se nakonec stala otevírací k režijní sekci na oné výstavě.

Jste rovněž autorem slavné portrétní fotografie Magdy Vášáryové v roli Markéty Lazarové. Fotíte raději místa nebo lidi?
Tvrdím, že musíte navázat určitý kontakt s tím, koho fotografujete. A když se vám podaří vyfotografovat člověka v prostředí, které jej doplňuje a vyjadřuje jeho charakter, tak to je dokonalé spojení. Zároveň si myslím, že na člověku jsou nejdůležitější jeho oči, protože jsou oknem do duše. A i na fotografii se musí v lidském oku rozsvítit živé světýlko. Vyfotografovat člověka je však mnohem složitější než prázdnou ulici, za každým snímkem se skrývá příběh. Například v roce 1967 jsem dostal šanci fotografovat přímo na porodním sále, příchod nového člověka na svět. První porod jsem tedy nedofotil, to jsem nevydržel. Ale další už ano a díky tomu vznikla poměrně známá fotografie Zrození člověka. Na téhle fotografii je zachyceno dítě ještě po pás v porodních cestách, ostatní je ve tmě. A to dítě jakoby se opíralo o svou mámu. Profesor Doležal díky tomuto snímku zjistil, že zdravé dítě má úchopový reflex okamžitě po narození a je správné ihned jej vložit matce do ruky.

Během let jste určitě nějaké své fotografie vyslat do světa – prodal či daroval. Loučíte se s nimi s těžkým srdcem nebo jste rád, že žijí na něčí zdi?
Jsem rád, že někde žijí. Například mě moc těší, že v Chicagu na českém konzulátu mi vystavili asi deset velkých fotografií v rámci zahájení provozu, které se posléze staly tamní stálou výzdobou. Mám radost, když si mou fotografii někdo vystaví a udělá mu radost.
Všechno je pomíjivé a na každého se jednou zapomene, ale kdyby po každém fotografovi zůstalo pět snímků, u kterých lidé vzpomenou, tak by to bylo krásné.

Právě vyšla vaše nová knížka …chodec s objektivem, jakýsi životopis obrazem i slovem. Mohou čtenáři čekat také nějaké raritní fotografie?
V knížce je opravdu hodně z toho, co jsem publikoval, ale i toho, co jsem nikdy nepublikoval. Je to vlastně procházka proti proudu času, od roku 2004 až po rok 1959 a najdete tam všechno – divadlo, film, sport, filharmonii, jak jsem fotografoval pod vodou, události veřejného života. Čtenáři si mohou připomenout momenty, které měnily naše dějiny. Vzpomínám i na různé knihy, které jsem během let připravil a vydal, například na knihy o Jiřím Wolkerovi či Josefu Čapkovi. Knížka je prostě takovou mojí přehlídkou.

Nejen fotografií živ je člověk. Co vás baví, když nekoukáte na svět hledáčkem fotoaparátu?
Moje práce mi byla vždycky zábavou, což považuji za velkou výhru. Myslím, že jsem jako fotograf prožil poměrně zajímavý život, viděl jsem kus světa, mnohé zažil, poznal hodně lidí. A teď, když už jsem profesionální fotografování pověsil na hřebík, mě baví dávat dohromady vzpomínky a pro radost svou i svých čtenářů připravovat knížky. Stále ještě bilancuji a v 80 letech bych chtěl vydat třetí knížku vzpomínek, tentokrát z mých putování po světě. S chutí přiznávám, že jsem se nikdy v životě nenudil.

Děkuji za příjemný rozhovor a přeji vám hodně zdraví a nám, abychom se mohli začíst do vašich vzpomínek z cest.